Milá Jiřinko!

S nesmírným zpožděním a náručí díků ti vracím tvůj jumar. Zasloužíš si vysvětlení, proč mi to vracení tak dlouho trvalo, a ačkoliv mě napadá plno výmluvných výmluv (unesl mě honduraský obchodník s deštěm a dva roky jsem mu musel plnit konve, než mi narostla křídla a mohl jsem uletět do Evropy, kde jsem byl nad Schwarzwaldem sestřelen při střelbě na umělé holuby a potom vystaven v mnichovském muzeu jako nejpozoruhodnější umělý holub v celém Německu, a až v přestrojení za Eskymáka jsem nenápadně zmizel a přes inuitskou ambasádu v Praze se vrátil domů), povím ti raději vše popravdě. Za všechno může bláznivý nápad vyložit ti důkladně, k jakému účelu tvůj jumar sloužil, kam se všude podíval a co zažil, kterýmžto jediným vyprávěním zamýšlím upokojit dvě žádostivosti, jednak tvou, jednak žádostivost čtenářů na webu Štika a Drak eXtreme Teamu (stika-drak.borec.cz), kteří napjatě čekají na reportáž z Adventure Race 2005 stejně dlouho, jako ty na šplhadlo. Věz tedy, že tento list bude otevřen nejen tebou (a předtím možná zvídavým listonošem), ale že ho otevřu i já veřejnosti a vystavím na zmíněné stránce.

Nebudu chodit okolo kaše. Začněme hned tím, co můj bohulibý záměr (vylíčit ti putování tvého jumaru) obrací v mrzký podfuk. Tvůj jumar se totiž od té doby, co dorazil k nám Pod Zahrady, rekreoval u bráchy ve skříni a nehnul se odtamtud na krok. No, a je to venku! Koleduji si, ale pravda musí vyjíti na světlo boží (z bráchovy skříně). To bylo tak... Na letošní Adventure Race (tedy závod, který sestává z řady disciplín, měří přes 300km a má časový limit 75 hodin) se přihlásily 2 týmy nerozumů od Štiky a Draka, těsně před závodem však můj milý Zdenda pro bolest v koleni vzdal svoji účast, tím pádem celý zkušenější tým odpadl a na naši čtveřici nováčků zbyla dvojitá porce připraveného vybavení. Tak jsme ten tvůj werk nechali doma, aby se mu náhodou něco šeredného nepřihodilo, a vzali si jumary z našich vlastních zásob. Víš?

Složení Štika a Drak eXtreme Teamu bylo následující: Jeník Fukátko jako kapitán (protože ostatní do toho bláznivého podniku nahnal); Peťánek Fukátko jako kapitánův mladší brácha, který se narozdíl od kapitána nebojí výšek a leze po skalách jako kamzík; Hermelín jako věčný druh kapitánova bráchy, který se tři dny před závodem vrátil z měsíčního pobytu v Maroku; a Tomáš Prax jako kapitánův spolusedící z gymplu, který běžně ani neleze, ani nejezdí na kole, běhá jen na dráze a doma pro jistotu tvrdil, že jede s kamarádama na výlet.

Slavnostní startovní výstřel zazněl Bechyňským náměstím poslední srpnovou středu v 10:00. Ultratrapan Jiří Hölzel z veřejnoprávní televize trochu kazil vzrušenou atmosféru Old Špice Adventure Race. Okolo 25 týmů vystartovalo. Urááá! Na rozehřátí připravil hlavní pořadatel Vaňous 5km parkový orienťák po Bechyni. Disciplína jako stvořená pro nás. Žel bohu, mapař zanesl do mapy i most, který v reálu přes řeku nevede, nevedl a jestli povede, nevyplatí se na to čekat. Navíc jsme stiženi "syndromem orientačního běžce" a snažíme se chodit všechny postupy přímo (místo pohodlného oběhnutí pár domů po silnici) - není náhoda, že jsme ve strmém, kopřivami zarostlém svahu potkali jen spřátelené pražské orienťáky. Z naší parádní disciplíny jsme se tak vrátili až v druhé půlce startovního pole... Jenomže 10 minut ztráty je v tomhle závodě tak absolutní nula, že by Kelvin záviděl.

Vydali jsme se na 35km trek po turistické značce z Bechyně do Tábora. Většinu trasy jsme běželi, na zádech batohy s povinným vybavením, na nohách maratonky... ach ten proklatý druhý povodňový stupeň! Než bys řekla "Nač stahovat kalhoty, když brod je ještě daleko?", už jsme v něm. Před závodem několik dní vydatně pršelo, a tak turistická značka, která má vést podél řeky, vede řekou. Ne pořád samozřejmě... ale furt. Na pěšině je po kolena vody, okolo pěšiny jen kopřivy a roští. Sen o suchých botách jsme probrodili už po hodině třídenního závodu. No, hlavně že neprší.

V Táboře jsme proslídili katakomby a našli celkem bez obtíží pět kontrol (krásná disciplína!), zjistili jsme, že naše ztráta na vítěze je mizivá, a zmizeli jsme v jedné z hospod na rychlou polívku...mňam, mňam... (při tak dlouhém závodě se nesmí nepálit začátek, říkali jsme si tehdy a říkali jsme si to pak až do konce).

Než se dostanu ke kánoím, musím ještě poznamenat, že jsme před závodem vyhlásili zakázaná slova: puchýř, křeč, vzdát... Později během závodu k nim přibyla ještě smrt, utrpení, bolest... Nikdo tak nerozvracel morálku v týmu, nikdo neotravoval kamarády s osobními problémy, maximálně brácha poznamenal: "Už mám puchýř na patě, ale nestěžuju si, je to vlastně legrace."

V Táboře jsme nasedli po dvou do lodí a jeli po proudu Lužnice zpátky do Bechyně. Proslulý lužnický olej díky druhému povodňovému stupni pěkně tekl, což bylo většinou dobře... Většinou. Abychom nenamočili sebe, světla, suché oblečení a jídlo, rozhodli jsme se přenášet všech 11 jezů po břehu (brutálně těžké plasťáky nás hrozně zdržovaly a nabrali jsme velkou ztrátu), ovšem nešikovnost tomu chtěla, že když jsme s Tomášem nastoupili pod třetím jezem do kánoe a pokoušeli se ji otočit špičkou po proudu, šup, natekla nám voda přes borty a byli jsme tam. Gloglogloglória! Řeka nás lapila do osidel a nesla šmahem na Bechyni, pokusy o vybočení z proudu se ukázaly být zbůhdarmým nerozumem. Až když jsem si uvědomil, že za zatáčkou hučí další splav, opřeli jsme se do lodi vší silou a žabími pohyby ji dosunuli k útesu.

V půlce plavby na kanoi přišly na řadu dvě vložené disciplíny: 10km orienťák a slalom na kajaku na divoké vodě. Podle původního rozpisu jsme měli nejprve absolvovat divokou vodu (popř. trestná kolečka za neprojeté branky) a pak se vydat na orienťák, jenomže kajaků a pořadatelů bylo málo, čekající závodníci se nervózně hromadili v přístavišti, a tak nás slečna pořadatelka raději přednostně vyslala na ten orienťák. Byl večer a my ještě netušili, jaké jsme měli štěstí... Když jsme přiběhli zpět, na hlavách už nám svítily čelovky a na obloze hvězdy. Sháněli jsme se po kajaku, ale slečna pořadatelka nám s rozmrzelou přívětivostí řekla, že v téhle neprůhledné tmě by byl slalom moc nebezpečný, že by na nás stejně neviděli a že stačí, když jen na těch kajacích sjedeme určený úsek řeky a budeme za vodou. Dnes už víme, jak nesmírně dlouho a neslavně se soupeři potýkali s náročným slalomem za denního světla, a víme, že my jako čelní představitelé proslulé Pardubické kajakářské školy bychom se utopili už v první protisměrné brance. Bůh žehnej slečně pořadatelce! Jen pouhý potemní sjezd peřejí v mlze, která by se dala krájet, byl zážitek na celý život: vlna, vlna, vlna, bum branka do čela, vlna, vlna, branka (kde se tu vzala), vlna, vlna, vlna, neměli bychom už vylézt na břeh?

Pokračovali jsme na kánoích, teď už potmě. Už nás sice nečekalo tolik jezů, zato byly slyšet už zdaleka a člověk je vždy kilometr dopředu tušil těsně před přídí. Hermelín nás co hodinu krmil antikřečky (protikřečovými tabletami), později jsme do sebe kopli i jeden gutárek (životabudič). Dalšími vloženými disciplínami bylo lezení a jumarování. Brácha s Hermelínem lezli (a vylezli, takže jsme nemuseli na žádná trestná kolečka), já s Tomem jsme šplhali. No, asi takhle: 20 minut jsme rozvazovali lodní pytel, 10 minut jsem se snažil ve světle jedné bludičky spoutat sedákem (až se nade mnou slitovala organizátorka a nasunula mě do něj), 10 minut jsem čekal, až se brácha vrátí z lezení a přidělá mi k sedáku jumary (jednou už jsem to dělal, ale kdo si na to má v noci vzpomenut a spolehnout se na sebe) a 10 minut jsem šplhal na tu skálu. Ta poslední desetiminutovka byla nejhorší. Postavičky pode mnou byly čím dál nicotnější a ve mně rostla hrůza a pevné přesvědčení, že jestli se neroztrhne sedák vejpůl nebo neuvolní lano, rozbijou se ty železa (věřte si takovýmu čínskýmu otvíráku na konzervy!) a já sletím dolů jak ten obr v pohádce o fazoli. Byl jsem si jistý, že nejvyšší střihač už s nůžkami přistupuje k mému vřeténku, a horečně jsme se hrnul nahoru, než cvakne.

Poslední vloženou disciplínou bylo slanění do lodi. Tentokrát sportovali Hermelín a Tomáš, a to bez pohromy. Zmoženi jsme se doplavili do Bechyně. Snad že už nás nečekaly obávané jezy, snad že se noc i plavba chýlily ke konci, rozpovídali jsme se - poprvé za celou cestu osvěžily naše soustředěné, mlčenlivé putování žerty a povzbudivá slova. Před námi z se mlhy pomalu vynořovaly kontury obrovského kamenného mostu, tiše a tajemně, jako bychom se ocitli v překrásné čarovné scenérii z Pána prstenů. Bylo to za odměnu, noc se polehounku ukládala ke spánku a den procital.

My jsme však ani neukládali, ani neprocitali. V tranzu tak typickém pro tento závod jsme pravidelně překládali nohu přes nohu a ukrajovali z 10km pochodu. Ještě v Bechyni jsme zbrocení potem, špinaví a páchnoucí zašli na diskotéku a ve středu (ovšem už ve čtvrtek nad ránem) ožralé taneční zábavy žádali personál nočního podniku o trochu vody do petláhve. Po 5km pochodu nás u mlýna čekal vložený 5km orienťák. Zívačka, mysleli jsme si, odpočinkové ranní proběhnutí. Po 90 minutách jsme se vrátili z džungle, strhaní, podrápaní, zabahnění a přesvědčení, že větší humus už nás rozhodně nemůže potkat. Brácha ze začátku vedl naši skupinu, ale mapové neúspěchy (pochopitelné, s 15 let starou omalovánkou v ruce) ho odrovnaly a nakonec se dopotácel zpět k mlýnu sto metrů za skupinou, ospalé oči zabodnuté do našich zad, přišly i první halucinace. U mlýna se svalil a začal brblat, nadávat a i vůbec rozvracet morálku kolektivu, takže si poprávu vysloužil dudlík! (Ach, to jsem neřekl. - Dudlík jsme s sebou nesli právě pro takovéto ukňourané případy, měl být pro ostudu a brácha byl prvním a posledním, kdo si ho vykoledoval.)

Peťan, posilněný dudlíkem, po čtvrthodince zcela pookřál a stal se jako zázrakem nejsilnějším článkem týmu. S ostatními to ale vypadalo bledě. Na Hermelína a na mě sedla ospalost, oči se nám klížily (od slova klih, které vystihuje nezměrnou míru onoho klížení), mozky vypínaly a my se káceli tu na jednu, tu na druhou stranu. Na celkem frekventované silnici to bylo docela o držku, tak jsme si dali jednoho mikroše (rozuměj, že jsme se uložili k mikrospánku v nepravém slova smyslu, totiž ke zhruba pětiminutovému hlubokému spánku, který neuvěřitelně posílí organismus a udělá ze zombije zase závodníka - později jsme tuto metodu úspěšně aplikovali ještě několikrát). Ale ze všech nejhůře bylo Tomášovi. Začalo ho bolet koleno a trápil se, zpomaloval a s přemáháním se loudal vzadu, kde jsme ho nechali vypořádat se svými svízelemi. Nakonec se potvrdily nejhorší prognózy. Došoural se do depa, kde jsme si na hodinku dáchli (pro pobyt v depu byl limit 2h, hodinu jsme se přebalovali na další část závodu a žrali, hodinu jsme, jak už jsem řekl, spali), pak s námi ještě vyrazil na orienťák na kolech, ale na třetí kontrole to odpískal.

Tím pádem se náš tým rozpadl, už jsme nemohli vyhrát, ba ani regulérně dokončit, byli jsme diskvalifikováni, ale ani na vteřinu nás nenapadlo, že bychom odstoupili. The race must go on! MTBO (orienťák na horských kolech) měřil 25 km a byl zábavný a užili jsme si ho i s vloženým Dusman krosem (běžeckým okruhem, který vedl jako na houpačce přes hluboké zářezy). Vrátili jsme se zpátky do depa ve výborné náladě, napěchovali jsme si do břichů nůše jídla a nabrali Fanouše. Fanouš je naše kamarádka Danča Odvodyová, která se účastnila závodu s týmem pražských tatíků - jenomže tatíci vyduněli, jeden řekl, že se nemůže zničit na takovém šíleném podniku, že za týden doprovází klienty na Mt. Blanc, druhý řekl, že tím pádem stihne být ještě v poledne v práci, a tak byla Danča pěkně vytočená, že celý její tým vyměknul, a s povděkem se včlenila do naší prořídlé řady.

Prošli jsme hradním krosem, kde jsem si při šplhání po provazovém žebříku a při slaňování z bůhvíjak hrozně moc vysoké věže opět posunul hranice možností a schopností (fůůůůůůj!). A pak to přišlo. Byl čtvrtek odpoledne a začínala nejtěžší disciplína celého závodu - krutopochod z nejkrutějších na 70km. Rozložili jsme hůlky a zvesela vyrazili. Ubíhalo to pomalu, pomaličku, na prvním checkpointu o několik vesnic dál jsme byli asi tak za 3 hodiny, cestou na další checkpoint jsme se stavili v hospodě na polívku (kterou neměli, stejně jako ji ti mizerové neměli ve všech dalších hospodách po cestě), šlapali jsme, poslouchali walkmany, dávali mikroše, setmělo se, trmáceli jsme se napříč lesem, svítili diodami, cestou necestou, na Radiožurnálu hlásili los Sparty v Lize mistrů (Arsenal, Ajax, Thun) a něco o záplavách v Rumunsku (jenom aby se to nepřelilo přes Karpaty až k nám), Hermelín dostával spavou nemoc, slábnul a odcházel na mysli, rozhodli jsme se po nalezení dalšího checkpointu přenocovat... Jenomže co čert nechtěl, dorazili jsme na místo, kde měla být kontrola, a nebylo tam nic! Tak začala nejstrašnější noc v mém krátkém životě ("radimská noc", obdoba noci bartolomějské, jenom horší). Co ti budu povídat. Lampiónek s kleštičkami měl být u rybníčku, a ten měl zase být u řeky. Rybníček i řeku jsme dohledali, lampiónek se však neobjevil ani po poctivém pročesávání každého břehového čtverečního decimetru. Fanouš a Hermelín v beznaději a bezmezné únavě usínali (zmítáni zimou) na přilehlém parkurovém kolbišti, já s bráchou jsme v kruzích obcházeli okolí a snažili se z mapy 1:50000 vydolovat co nejvíce informací. Brzy jsem v noční temnotě nepozorně vstoupil do jezera, jež na strništi zformovala povodeň, a měl jsem v obuvi opět biblickou katastrofu - alespoň se nám ale podařilo zjistit, že řeka, kterou jsme našli, není vůbec řekou, ale ohromným slepým ramenem, o něž však kartografova modrá pastelka v mapě ani nezavadila! (Zvažuju vmetení mapy "Táborsko, Dolní Lužnice" do překvapené tváře představitele firmy Shocart.) Začali jsme pochybovat o sobě samých, o našem soudu a úsudku, a vypravili jsme se na zoufalou inspekční cestu po okolních dědinách, abychom se v závěru zkrušeni vrátili ubezpečeni, že jsme správně, a bez nápadu jak dál. Vyzvedli jsme tedy po dvouhodinové marné noční pátračce Hermelína a Fanouše a pokračovali se pryč odtud, bez nálezu, bez sebevědomí. Stejně už jsme mimo soutěž, tak nás jedna vynechaná kontrola nemůže srazit do kolen, říkali jsme si, jenomže ve skutečnosti nás dílčí neúspěch zasáhl přímo gravitační silou. Naše psychika byla otřesena, nikdo nemluvil, pocit zmaru nás ovládal a přišly halucinace. Halucinace! Sleepmonsters! Těch několik málo kilometrů po silnici do další vesnice jsem nebyl při smyslech, Hermelín s Peťanem zrovnatak. Zavěšeni v hůlkách jak odsouzenci v kládě sunuli jsme se od krajnice ke krajnici, potáceli se a viděli neuvěřitelné. Přísahám pánbůh, přede mnou jel po silnici chlap na kajaku, ujížděl ode mě pryč a po několika záběrech pádla zabočil do příkopu a zmizel. Všude okolo chodili cizí lidé, nešli jsme čtyři, šli jsme v davu. Po krajích silnice byly roztroušeny hradby, věže, domy nejpodivuhodnějších tvarů, mohl jsem se jich téměř dotknout, až potom v poslední chvíli zmizely, aby byly nahrazeny něčím jiným, ještě neuvěřitelnějším a zároveň ještě pravděpodobnějším, protože v té chvíli nebyl člověk sto jakýmkoliv rozumovým způsobem odhalit, co je neskutečný přelud a co je luzná skutečnost. Potkával jsem monstra, hrnula se na nás odevšad, mezi stromy vedle silnice byly v pravidelném intervalu prázdné billboardy, a s každým, který se nakonec rozplynul, narůstalo jistojisté přesvědčení, že ten další již je skutečný. Prošli jsme světem, který není, prošli jsme fantastickou krajinou, kterou pro nás stvořila mysl osvobozená od nadvlády rozumu. Rozum rezignoval. Nechápu, jak jsme se dostali do té vesnice, nepamatuji si její jméno, a i kdybych si ho pamatoval, chtěl bych ho zapomenout. Pudy nás ovládly, všichni jsme věděli, že teď musíme spát stůj co stůj. Spát! Jen jsme nahlédli do postranních uliček, jen jsme se vyklonili za pár rohů (všechny domy v té době byly oblé, čtvercová okna se změnila v kruhy), žádný pelíšek jsme neobjevili. Uložili jsme se tedy tak. Na návsi, na lavičku, na zem. Byla hrozná zima.

Asi po půl hodině jsem se vzbudil, byl jsem prolezlý zimou, ležel jsem na asfaltovém chodníku jen na mapě. Probudil se i Hermelín a dali jsme se do řeči - každý z nás hovořil s tím druhým, ale nikdo nevěděl, co ten druhý říká. "Tady se nedá spát..." "Jo." "Je hrozná zima..." "Musíme se zahřát..." "Teplo." Něco jsme přeci jen podnikli. Vzpomněli jsme si, že v batohu máme hliníkové fólie proti zimě (proč asi byly v povinném vybavení?). Já jsem se do své fólie zabalil a okamžitě usnul, Hermelín ji z balíčku rozložil asi na formát A3 a přitiskl si ji na prsa, na víc se nezmohl. Zvláštní výjev musel upoutat náhodného tuláka: na návsi jihočeské vesničky leželi 4 figury chvějící ustavičně se zimou, jeden obalený v alobalu na chodníku na mapě, druhý s alobalovým kyrysem na lavičce, třetí (Fanouš) také na lavičce s nohama v odpadkovém koši a čtvrtý (brácha) opět na chodníku nasoukaný skoro celý do pláštěnky na čtyřicetilitrový batůžek(!).

Nevím, po jaké době jsme se opět probudili, snad po dvou hodinách, rozhodně byla stále tma jak v ranci. Hermelín prohlásil, že dál jít opravdu nemůže, že to nemá smysl, že končíme. Peťan zpočátku přitakal, i já jsem byl hodně nalomený ukončit to utrpení (zakázané slovo!) a zavolat si odvoz do cíle. Asi dvacet minut jsme seděli a mlčky řešili, jak dál. A pak to Danuška řekla: "Tak jdeme, ne?" Brácha se zvedl a vyrazil. Ta holka je robot, z plechu a plastu, říkal jsem si po zbytek noci. Jen krůček nás dělil od odstoupení ze závodu a dodnes nechápu, jakto že jsme tenkrát nepodlehli.

Ze silnice jsme brzy odbočili do lesa, který halil do větvoví další checkpoint. Každý druhý krok jsem dostával křeč do lýtka, Hermelín nemohl pro puchýře skoro chodit a byl pevně přesvědčený, že jestli do toho lesa vstoupí, ven ho budeme muset vynést. Opět jsme dorazili na místo, kde měla zaručeně být kontrola, a opět jsme nenašli nic. Sil na prohledávání okolí bylo pramálo, nejprve se snažili Peťan s Fanoušem, pak jsem pročesával les já, krok-křeč-krok-křeč. Totálně odrovnaný Hermelín okamžitě usnul (později vyprávěl, že se té noci dvakrát probudil zabalený do fólie, na návsi a v lese, a ani jednou si nepamatuje, jak se do ní dostal.) Pomohl nám až konkurenční tým, který jsme naléhavě prosili, aby nám dal rozhodně vědět, až něco najde.

Dohodli jsme se, že když jsme nevzdali teď, tak na každý pád vzdáme na příštím checkpointu u rybníka. Ale tam dojdeme! To je otázka cti! Tentokrát jsem se vlekl zcela vzadu já, nohy jsem měl z mokrých bot totálně namokvané a rozpraskané, puchýře vyrážely jak houby po dešti a každý krok hrozně bolel. Chtělo se mi plakat i nadávat i smát se, když mi Danuška důvěrně sdělila, že ji vlastně nic nebolí. Ona robot, my tři trosky. Leželi jsme u božích muk a mazali si nohy hojivou mastí. Trosky. Jen se dostat k tomu rybníku! Pak bude konec! ... Rybník se blížil, sluníčko vylézalo zpoza lesa a my pookřávali. Ještě před půl hodinou jsem se musel přemlouvat ke každému došlápnutí a nyní už jsem zase štrádoval v čele výpravy. Zázrak má jméno ibalgin. Sluníčko se vyvalilo v celé své kulatosti, my a šli k rybníku a - nevzdali jsme.

Teplodárné sluníčko a milosrdný ibalgin nás udržely v závodě. Místo nastoupení do automobilu jsme nastoupili do odporně ledového rybníku (ta Lužnice byla teplejší!) a uplavali 300m. Pak jsme se nazuli do bruslí a ujeli na nich 20km. Jeden sjezd po rozbité vozovce za plného provozu byl, pravda, trochu hazard, ale oproti té noci (pomyšlení na ni dodnes děsí) jsme si připadali jako na riviéře. Mimochodem, plno týmů již dávno vzdalo, některé už po kánoi, některé po MTBO... a my byli tou dobou poslední, na chvostu, ale stále v závodě, takže nás to vůbec nemrzelo. Zvlášť když nás Pepa povzbudil z Pardubic esemeskou: "...jenom nechápu, jestli jste takoví borci, nebo jste na kokainu."

A zase stříhat 70km metr. Už se snad ani nevyplatí to dopodrobna rozebírat. Předháněli jsme se s australským týmem a pravidelným krokem se blížili k cíli. Bohužel, k večeru začala Fanouše i Peťana opravdu hodně bolet kolena a bylo nad měsíc jasnější, že za světla se na konec treku nedostaneme. Představa další noci venku nám naháněla opravdovou hrůzu. No co, naplánovali jsme si, že tímhle tempem dojdeme do depa asi tak o půlnoci, zdřímneme si a pak v klidu vyrazíme na závěrečnou cyklistickou část závodu. Jenomže to by nesměla být v cestě Židova strouha! U vstupu do tak zajímavě pojmenovaného údolí seděli dva zbylí členové od "Ivoše a jeho party", kouřící jednu cigaretu za druhou, vyčerpaní, odevzdaní a řečnící. Prý v Židově strouze že je pohroma, že tam vzdali i největší favorité, že se tam jde tři hodiny vodou, bahnem a ta kontrola že je k nenalezení... A zkuste si tam jít nadto v noci! To nás dostalo... Boty nám opět sotva uschnuly a vyhlídka, že bychom strávili noc (na které můžeme kdykoliv bez varování kdekoliv usnout) v bahnem zalité Židově strouze rozhodnula. Bráchu tak bolela kolena, že rovnou nasedl do přistaveného vozu a jel se vyspat za Tomášem. My tři zbylí jsme se usnesli, že kontrolu v Židově strouze vynecháváme, posbíráme dva poslední terčíky, dorazíme do cíle a pak se uvidí. Jenomže to už byl festival marnosti. Po dvou nocích téměř beze spánku to už do třetice překousnout nešlo a halucinace se dostavily mnohem dříve (viděl jsem smrtku i lokomotivu), i když ne v tak divoké míře (včas jsme je zahnali mikrošem). Hermelín si už stihnul vytvořit slušnou závislost na medikamentech, za den do sebe nadopoval desítky antikřečků, několik gutarů a tři nebo čtyři ibalginy šestistovky (kde jsou ty časy, kdy si Tomáš s bolestí zkřivenou tváří rozlamoval čtyřstovku napůl, aby ten účinek nebyl moc silný). Cesta vedla opět přes Bechyni, ale už několik kilometrů před ní bylo jasno. Sám za sebe vím naprosto přesně, kdy nastala obrat v mé mysli a vůle pokračovat dál mi vyšuměla ušima z hlavy jako pára z papiňáku: bylo to, když Hermelín vyprávěl o teple a pohodlně vystlané krabici pro psa, kde se člověk schoulí do kteréhokoliv rohu a nemusí se ničeho bát, jen spát... Došourali jsme se do Bechyně a zavolali si odvoz. Tak to skončilo... Spánkem.

Škoda? Škoda, že jsme nedokončili. Ale nestydíme se ani za mák - prali jsme se svým tělem a svou duší 61 hodin, pěšky jsme ušli a uběhli asi 120km, na kolo jsme se dostali jen na 25km a na loď na 35km! Ve chvíli, kdy jsme byli na sto procent rozhodnutí vzdát, jsme nevzdali a vzdali jsme ve chvíli, kdy jsme věřili, že dokončíme. Rozpadlý tým, Židova strouha a krabice pro psa, to bylo na naši psychiku už příliš.

Všichni jsme se vrátili domů spokojení, s dojmy, puchýři a zkušenostmi, které v Pardubicích za radiátorem nenabereme. Vrátili jsme se i podření a bolaví, Tomáše i Peťana zle zmožené koleno dodnes nepouští k delším sportovním výkonům... No. Letos jsme snad Štika a Drak eXtreme Teamu neudělali ostudu. Příště mu dobudeme slávu!

Tak to vidíš, Jiři. Tohle všechno tvůj jumar nezažil... Ale přesto jsem tvým velkým dlažebníkem! Už se těším, jak se ti budu bohatě revanšovat, až se naše treky zkříží. A doufám, že se zkřížíme brzy. Ještě stotisíckrát DĚKUJU.

Fukejs