NOVINKY | >> ANKETA << | ZÁVODY | O NÁS | ODKAZY | >> CHAT << 
 

Adventure Race 2007

Nebudu se rozepisovat o předstartovním dění, jako třeba o tom, jak Pepíno pyšně vytáh fólii, která přesně odpovídala rozměrům mapy - leč s veselým potiskem bublinek... Ne. Přejdu rovnou k samotnému závodu.

Etapa 1 (plavání - 3 km, trekking - 10 km, kolečkové brusle - 20 km)

Tak vesele to všechno začalo... Ve středu ráno se po Radavském kempu motalo podezřele moc lidí v jednodílných červených plavkách nadměrné velikosti vybavených originálními plovacími pomůckami. K vidění byla lehátka ve tvaru mobilních telefonů, autoduše a především ploutve a dětské kruhy roztomilých barev. Najednou se ozvalo hlasité: "START!" a dav se rozběhl k nejbližšímu sloupu, který oběhl se slovy: "Říkali kolem sloupu a k vodě", a utíkal zase zpátky na start, přes který byla plavací vzdálenost na první kontrolu kratší.

Závod začal "pobřežním orienťákem", kde jsme si museli rozmyslet, kolik toho mezi kontrolama naplaveme či naběháme. Při každé změně se projevila taktika jednotlivého týmu. Tak třeba zatímco pro Finy to znamenalo skočit na lehátka, zvednout nohy a pádlovat rukama pomocí plaveckých destiček, pro nás to bylo sundat batoh, strčit ho do nepromokavého pytle, zout boty, vhodit je tamtéž, pytel zapnout, nazout ploutve a pak plavat dál - snadno najdete pár rychlostních rozdílů. (Jeden z týmů spočítal, že se přezouvali dvaadvacetkrát!!) Finská taktika byla dost originální na to, abychom se s ostatními soupeři potkávali a myslím, že jsme vůbec nezačali špatně. Pro zpestření jsme se uprostřed etapy přezuli do bruslí, ale hned v prvním sjezdu se stala Pepovi ta nešťastná příhoda s pádem vzad na pravý palec vazama přetržmo. Z Pepova výrazu bylo patrné, že naštvání a zklamání z tak brzkého zranění předčilo i třeskutou bolest zpřetrhaných vazů a rozhodl se modrající prst ignorovat. Nicméně nás čekalo ještě hezkých pár výjezdů a dobrodružných sjezdů - třeba když protijedoucí traktor zmařil naše pokusy o brzdné obloučky a vjeli jsme do vesnice nekontrolovanou rychlostí... Když jsme tudy později projížděli na kole, hodně jsme se divili, co jsme všechno vyjeli a proboha sjeli.

Etapa 2 (kánoe - 25 km - ZW, orientační běh - 10 km)

Procházíme depem, Pepova ruka se dostává do péče lékaře, který odborným prohmatáním a dotazy: "A tohle bolí?" přivedl zraněného téměř k mdlobám. Po prohlášení, že zhoršit si to už nemůže, se Pepa rozhodl, že zkusí jet dál. Následovalo křižování po Orlíku. Opět nás zde čekalo zpestření - tentokrát ve formě orienťáku dvojic. Kluci bez problémů, my s Pepou až na moje dvě závěrečné "chybičky" taky dobrý. Na poslední vodní kontrolu pádlujeme potmě a dost litujeme týmy za náma. Depo nacházíme na tu tmu docela dobře a přichází největší neznámá - jak se zatváří Pepův palec na cyklistickou etapu.

Etapa 3 (kolo - 120 km, slanění - 40 m, jumarovaní 40 m)

První cyklokontrola – prohlídka vybavení a jeskyňařská vložka. Vše v pořádku, pokračujem na Zvíkovský most – slaňovat a jümarovat. Zdravotník potvrdí smutnou diagnózu Pepínova palce, a ten se rozhodne nepokračovat v závodě (každopádně Pepo - klobouček dolů!!). Nálada není úplně nejlepší, ale chceme jet dál. Jsou tu jen čtyři lana – všechny obsazený. Předem se řeklo, že žádný stoptimy nejsou, tak nám nezbývá než nafouknout matračku a zkusit usnout. Pepa mě přikrývá NRCéčkem... a pak toho o závodě moc nevím. Probouzí mě zima, Aleš sedí na obrubníku v mizerné náladě – s křečkama, kteří se mu zakousli do lýtek nemá pro něj smysl ve třech pokračovat. Jako nekompletní tým čekáme, až disciplínu splní ostatní a čekací čas se přehoupne přes dvě hodiny. Všichni tři ještě slaníme most a teď tu vejšku zase vyšplhat zpátky... Začíná mi do toho všeho prokluzovat jümar... naštěstí ten vrchní. Když se loučíme s Alešem, už se úplně rozednilo a my s Marťasem vyrážíme na další kontrolu - brodění na ostrov (poprsa ve vodě, po lýtka v bahně) – bosky pobíháme roštím jen chviličku a máme ji. Další kontrola je na říční kose, kde využíváme možnosti přeplavat s kolama na druhý břeh. Kola pokládáme na matračku, na okounějící rybáře na obou březích ukážeme nahatý zadky a frčíme dál. (Docela mě zarazilo, jak mě Finové identifikovali z loňska: "Hele, že to seš ty, jak jste vloni plavali nahatý? Plavalas takhle i letos? To je tvůj styl, jo?" Proboha, vláčeli byste snad s sebou plavky?)

Etapa 4 (kolečkové brusle - 20 km, trekking - 50 km)

V depu jsme radostí zahodili kola, uvítali jsme jídlo pro čtyři (nemuseli jsme se dělit o vynikající pizzu pana Jiráska (děkujeme!!), přebalili se na trek, popadli brusle a hurá k Žižkově mohyle, kde začínala povinná brusloetapa. Za Marťasem na laně utíkala docela svižně, brzy jsme vítali opět pana Žižku, zkratkou na silnici a tradá přes nejbližší vesnici, za hospodou doprava a ke kolejím. Snažím se zvýšit svou rychlost pomocí hůlek, mapuje Marťas, ujistí se, kde že je ve vesnici ta hospoda a stoupáme. Ty blááho, ale jak moc stoupáme! Kopec jako blázen. Tu se parťák podiví: "Hele, neměly tu víst už dávno ty koleje?" Hystericky požádám o mapu a chvíli nemluvím. Sundáváme brusle, kus kopce sbíháme, opět brusle nazouváme a jedeme zpět do vesnice, abychom za hospodou uhnuli doprava. Zhruba odsud jedeme se Šinkyho partičkou, což je vítaná společnost a mapová jistota. Navíc nám prokázali ještě další službičku. Když jsme chtěli projít přes ohradu s koňmi, celé stádo k nám zvědavě přicválalo. (Vím, že nic nedělaj, ale není to příjemný.) V tu samou chvíli vstoupili na druhém konci do ohrady naši hradečtí kolegové. Stádo si běželo prohlídnout je a my s Marťasem jsme prošli (a prosprintovali) jejich ohradu. Bohužel, chvíli na to mi Martin jen tak mezi řečí oznamuje, že už mu to nepůjde tak rychle, páč si zvrtnul kotník. Stěží zformuluju následující pocit do nějakého slova. Smráká se a přichází bouřka. Naštěstí tu nejhorší část přečkáváme v autobusové zastávce, ale následná jízda na bruslích není úplným požitkem. (Jedou jen ti z Hradce, my šetříme kotník a raději jdeme pěšky.) Ještě před kontrolou se na chvíli shledáváme se spřáteleným týmem a společně zvládneme chybějící turistické značení. Trek s bruslema byl vynikající nápad, docela to uteklo a až do depa by se dalo dojet na bruslích, ale Martinova noha vypadá dost smutně, zouváme brusle, dávám azimut a "stříháme" si to přes pole. (Potěšil mě Vašek Husák, že to namapoval taky tak - blbě.) Teoreticky to bylo ale moc pěkně vymyšlený.

Etapa 5 (kolo - 70 km, lezení, lanový traverz - 80 m, jumarování na šikmém laně - 20 m)

V depu se opět rozhodujeme, co s Marťasovým kotníkem. Dáváme tomu dvacet minut spánku, pak že se uvidí. Po hodině, kdy nás budí pořadatelka, se Martin rozhoduje, že kolo ještě dáme a pak se uvidí. Rozhrabeme úhledně složené věci, které nám během treku Pepa s Alešem urovnali a vyjíždíme na skály. Každý musí vylézt dvě cesty. Opět výhoda dvojice – lezeme ty nejjednodušší, Marťas ovšem jen s jednou lezačkou. Zadaří se a pokračujeme bez trestného okruhu. Poslední cyklistickou zastávkou byl zatopený lom, kde nás čekaly hned tři úkoly: hledání kartiček s kleštěmi mezi kameny (v noci bych je hledat nechtěla), lanový travers (kde jümar dosloužil úplně) a skluzavka do vody – to byla velká paráda, jen nahoru k ní se muselo trošku krkolomě vylézt. (Nechte si od Protivky z ekonomtýmu vyprávět příhodu o tom, jak mu ve tři ráno spad nahatej chlap v sedáku na hlavu a způsobil mu zranění na nose... Moc jsem se bavila.) Splněno, mažem zpátky do depa.

Etapa 6 (lanové dráhy, trekking - 40 km)

Lanové disciplíny. Pardubická lezecká škola. (Během tohodle závodu jsme založili Pardubickou školu asi na všechny outdoorové sporty.) Pepa s Alešem nás šli podpořit na lanové záludnosti, ale našli se i tací, kteří už nás znají a přišli se cíleně pobavit. Atrakce začínala výlezem na cca 10 m vysokou síť, následoval travers po laně, zdolání lanového kříže a slanění. Nic složitýho – teda nezní to složitě. Až do slaňování jsem se tam motala docela důstojně, leč při přechodu na slaňovací lano mi zůstala noha zamotaná ve smyci visíc vzhůru a zbytek těla počínal již slaňovat... No, diváky jsme nezklamali, fotka bude.

Na poslední trek vyrážíme plni optimismu. Trošku nás zchladí laxní přístup pana Shocarta, který se neobtěžoval zpevněné cesty do mapy zakreslit a vymyšlené do ní laskavě načárat. Posledních pět kontrol!! První! Druhá! Dolů, přeplavat ke Zvíkovskému hradu. HNUS!! (Na prst tlustý žabinec – vzpomněla jsem si na slova nějaký moc moudrý pani: "To nejsou sinice, to je jen vodní květ.") Projít hradem (krásné, děkujeme) a opět na Zvíkovský most. Třetí! Už jsme v půlce, to je paráda. Začíná se zlehka smrákat. Hlavně na jistotu. Jde nám to docela dobře, zastavujem ve vesnickém klubu (tj. hospůdka, která obchází hygienické normy) a povídáme s místníma: "Proč to děláte?" "Nech je, každej má nějakou úchylku...". Kráčíme dál. Větvení potoka. Stoupáme údolím nahoru, už by tu sakra měla být – dupeme potokem a přecházíme na druhou stranu – abychom to větvení snad nepřešli – no motáme se tam neskutečně. Naštěstí Marťas nakonec kontrolu objeví – na cestě. Naše chyba, hledali jsme ji níž, než byla. Čtvrtá! Posílám Pepovi varovnou sms, že začínám být ťuhýk. Nechávám mapování na Martinovi a chápu se hůlek, žádám o pauzu na šlehu (bléééé). Marťasův kotník nabývá nebývalých rozměrů, ale parťák zní pořád dost optimisticky a vesele hlaholí: "Tady to takhle střihnem, napojíme se na tudle cestu a jsme tam." V podobném znění to zahlásil ještě tak čtyřikrát, vždy chvíli poté, co jsme se z nepovedeného pokusu o zkratku vrátili zpět. Přiznávám, zvýšila jsem hlas, když jsem ho požádala, ať nás dovede zpátky na červenou, že nás na tu kontrolu už dostanu. Pátá! Opravdu to nebylo nic orientačně převratného, prostě jsme to jen o b e š l i. Potkáváme tým, na který jsme měli náskok tři hodiny. Marťas, věčný závodník prohlásil, že ty prostě doběhnem. Taky že jo, doběhli, ale Martinův kotník byl nekompromisní a moje koleno se přidalo - že by ocenilo, kdybych podobný pohyb laskavě neopakovala. Přeplavání Orlíku chtělo hodně sebezapření (jak jen nenávidím ten pocit absolutní zimy) a necelá půlhodinka pěšky do cíle. Šampaňský. Spát. Jíst. Spát. Jíst. Vyhlášení. Večírek. Spát. Domů.

Nezbývá než poděkovat pořadatelům za skvěle zorganizovaný závod, péči a vydařený večírek! Alešovi a Pepovi za skvělou podporu a příští rok... příští rok už se mnou asi nikdo nebude chtít jet. (Nebo že bych snad napočtvrté český AR dojela v plné sestavě?!?)

Danuše
HUDYsport Pardubice

... podporuje náš tým!

STATISTIKY teamu
> počet členů = 75
> počet závodů = 95

NEJnovější REPORTÁŽE
> Jesenický Tvrďák
> Mejcup
> Pražský park. survival
> Adventure Race (VŠE)
> Highlander
> Asics survival
> Adventure Race (T/O)
> Adventure Race (Š&D)

NEJnovější FOTKY
> Fotogalerie Š&D

BONUSY
> AR Slovenia 2007
> Bergson W.Ch. 2007
> AR Poland Champ. 2006
> AR World Champ. 2006
> AR World Champ. 2005

ZÁVODY 2009
> Highlander
     před 3953 dny
> Bike Adventure
> Ruská Ruleta
> DKNV survival
> Hradecký survival
> Noc Tuleních pásů
> Ski Adventure
> Ruská Sibiř

> ZÁVODY 2008
> ZÁVODY 2007
> ZÁVODY 2006
> ZÁVODY 2005
> ZÁVODY 2004
> ZÁVODY 2003

TOPlist

rajce.net | místo pro vaše fotografie