Nějak nestíhám, takže nečekejte žádný literární skvost....

Odjezd

Začínám balit až v pátek ráno, místo v 9h odjíždíme v poledne... Cesta přes Polsko, kterou mi kolega internet vygeneroval jako nejrychlejší je docela peklo – 30km po rozestavěné dálnici jedeme hodinu, zbývajících 120km je jedna velká vesnice.... A po příjezdu do Zakopaného samozřejmě zjišťujeme, že nevíme, kde je centrum...

Ale všechno nakonec dobře dopadlo, v půl desáté dorážíme do kempu. Rychlá prezentace, kontrola povinné výbavy, postavit stan, rozdělit věci a o půlnoci pokus o spánek...

Sobota

Ve 2h ráno začíná pršet, což mě stresuje ještě víc, takže se spánkem je konec. Vstávání v 6h, připravit kola, rozdělit jídlo, zabalit tašky do depa a 5min před začátkem stihnout doběhnout na start v centru Zakopaného...

Etapa 1 - 4km OB

Scorelauf ve městě, minutu po startu v protisměru dobíhá opozdivší se tým Salomon CZ. Fotr se pokouší zmást startovní pole hlasitou gestikulací, že všichni běží špatně, ale nevím, jestli se mu podařilo někoho nalomit...:-) Některé teamy běží, někdo střídá běh s chůzí, my jdeme rozvážným krokem. Tady se to nerozhoduje a běhat v pohorkách po asfaltu se mi nechce. I tak mě začíná pobolívat holeň....

Etapa 2 – 33km vysokohorský treking

Vyrážíme jako jedni z posledních, ale postupně několik teamů předcházíme. Začátek je nekonečný nástup po silnici pod lanovku. Začíná pršet a zjišťuju, že moje Goretexová bunda zůstala ležet v autě... Jsem tedy nucen si zakoupit báječnou modrou pláštěnku, která mi pak na hřebeni zřejmě zachrání život. Začínáme stoupat a přichází sníh, mokrý a rozbředlý, chůze nic moc. Cesta se zužuje, udělal se zástup lidí a nedá se moc předbíhat. Když vyjdeme nad les, dáváme u chaty první přestávku na sváču. Před námi je stoupání do sedla... Chůze do kopce je alespoň pro mě o dost pohodlnější, než po rovině, i když bych hned měnil s těmi skialpinisty, co si to pohodovými obloučky dávají dolů...

Nahoře první kontrola, prší, nárazový vítr, viditelnost 0m... Jdeme v náklonu 45%, naštěstí se pak vítr uklidní a komplikuje nám cestu jen občas. Pokračujeme po hřebínku, mraky se občas roztáhnou, kdyby bylo hezky, tak by tady musela být panorámata... Je ovšem stále hnusně, chvíli zkoumáme, kudy dolů, abychom neseběhli do špatného údolí, ale to už sundáváme ježdíky a vychutnáváme si parádní sjezd o 200 výškových metrů níže. Martin už pro příště bude vědět, že není od věci si předtím zapnout nohavice u kalhot...:-) Vyklepáváme tedy sníh, orážíme druhou kontrolu, jíme další svačinku a valíme dál.

Nekonečná cesta lesem nahoru a dolů, úzká vyšlapaná cesta ve sněhu, nohy podkluzují a vůbec je to celkově na hov..o. V tuhle chvíli mi Aleš i se svým zářijovým AR může vlézt víte kam... Po 2h další kontrola, poslední naštěstí zrušili, takže se plácáme na silnici a zpět do centra. 8,5h práce, mám toho plný brejle.

V centru je několik lanových překážek, ale na nich nával, takže nám stopují čas. Dáváme si jídlo, převlékáme se, chvíli relax, pak proběhneme ty překážky a chystáme se na kolo. Ale k našemu překvapení je start kola až ve 22h pro všechny. Naše kategorie totiž nejede Non-stop, ale jednotlivé disciplíny se postupně otvírají. Možná to chtělo včera stihnout ten výklad trati...:-)) Takže se na zbývající hodinku natahujeme na lavičku a nabíráme síly.

Etapa 3 – 100km MTB

Hromadný start ve 22h, průjezd přes Zakopane a hnedka pro zahřátí tlačíme kolo po trávě kolem ovcí na první kopec. Pak rychlý úsek po asfaltu, i když jízda v noci, mlze a po klasických polských kočičích hlavách taky nepostrádá na zajímavosti... Kombinace těchto okolností způsobila solidně vypadající pád jednoho závodníka, který si přivodil silniční lišej, roztrženou bradu a slušný otřes. Takže si s Martinem dáváme půlhodinovou přestávku vyplněnou první pomocí a čekáním na příjezd doktora...

Všechno nakonec dobře dopadlo, takže abychom náhodou nemrzli, tak opět tlačíme po louce do kopce. Pak následuje dlouhý úsek po silnici, zakončený 6km výjezdem do sedla. Pod stoupáním si dáváme svačinku, aby se nám těch 400 výškových metrů dobře šlapalo. Jídlo nám bodlo, ve vesnici volíme správnou serpentýnu, čímž předjíždíme asi 6 teamů, přehazujeme na kolovrátek a začínáme pomalu stoupat. Šlape se nám celkem pěkně, slézt musím až kousek před vrcholem, protože mě berou křeče do zad. Teď nás čeká asi nejpohodovější úsek závodu, 10km sjezd z kopce po krásném novém asfaltu... Cestou se vyhýbáme skupinkám opilců (jsou asi 2h ráno), jednomu z nich efektním manévrem vyrážím řidítkama z rukou cigaretu. Chlapec moc nechápal, co se kolem něj děje...:-)

Ovšem nic pěkného netrvá věčně, takže nás čeká další stoupání na 1211m vysoký kopec Ljubljaň. Ovšem o asfaltu nemohla být ani řeč, vlastně ani o žádné cestě... „Cesta“ sice byla, ale sloužila zároveň jako koryto potoka. Takže 4km, 600m převýšení, tlačíme kola vedle sebe, v blátě, ve vodě, po kamenech... Vybírám si svoji slabší chvilku, přichází na mě spaní, takže mám pohled upřený na Martinova záda a monotónně se sunu dopředu. V 6h ráno svítá, my svačíme a za další půlhodinku jsme definitivně na vrcholu. Bohužel sjezd dolů není moc odpočinkový, úzká strmá pěšina, po šutrech a místy přes popadané stromy. Kvůli blikačce si nemůžu sundat níž sedlo, takže mám pocit, že každou chvíli přepadnu přes řidítka a kousnu si do bláta.

Naštěstí jsme si neublížili, na další kontrole plníme speciální úkoly – Martin leze a já ručkuju na laně přes lom. Posledních pár kilometrů a po 8h přijíždíme k přehradě, kde je depo. Naštěstí jsou všechny kajaky obsazené, takže máme opět stop čas.

Rychle jíme a pak do pořadatelského stanu, kde jsou vojenské postele, můžeme si dopřát 40min spánku. Martin tuhne okamžitě, já spíš tak podřimuju, bojím se, abych nezaspal:-) Za chvíli pípají hodinky, budím Martina, moc nereaguje a kouká trošku nechápavě. Ale na otázku, jestli ví, kde je, odpovídá jasně že: „V prdeli!“, takže je vše v pořádku a můžeme nastoupit do dalšího úseku.

Etapa 4 – 20km kajak

No tady budu stručný. Když jsme nasedli na loď, začalo foukat... Když jedete na jezeře, jsou až 0,5m vlny a kontrola je 4km před vámi, tak to moc neubíhá... Ve finálo to dalo 4h pádlování a už jsem měl pěkný křeče v rukách. Ale zvládli jsme to, rychle balíme a vyrážíme na nejzdlouhavější etapu.

Etapa 5 – 45km treking

Je celkem pěkně, svítí sluníčko, jdeme v tričku já se snažím nasadit svižné tempo. Tentokrát usíná Martin, naštěstí jdeme po silnici, takže nemá kam spadnout a jenom se trochu motá. Předchází nás jeden team kategorie Masters a i když si myslím, že nejdeme zrovna pomalu, tak nám poměrně brzo mizí z dohledu. Prostě jiná liga...

Jdeme kolem známe řeky Dunajec, kolem jsou vápencové skály, podle kterých stoupáme nahoru. Pak příjemná cesta po náhorní plošině. Bohužel začíná pršet, přeháňky se sluníčkem se střídají snad po 10min, naše oblékání a svlékání bund připomíná legendární „lyže sejmou, lyže nasadit...“.

Scházíme zpátky k řece, kterou překonáváme na laně. Martin to má napínavější, protože se asi v půlce zamotal do nějakých šňůr, na kterých byly zavěšeny kajakářské branky. Jinak jsem si nemyslel, jak je ručkování do kopce namáhavé... U konce mi tak ruplo v rameni, že jsem se málem ani nebyl schopen odvázat a myslel jsem, že jsem si snad natáhnul vazy nebo něco podobného. Bolí to jak čert, ruka se mi klepe a neudržím v ní ani rohlík. Sedáme si na chvíli do nějakého opuštěného stánku, svačíme a po 20min pokračujeme dál.

Ruku jsem si pověsil jak lazar a doufal jsem, že mě to přejde. Naštěstí se tak opravdu stalo, procházíme přes město Szczawnica a začínáme nabírat další desítky výškových metrů. Jdeme v kontaktu s polským a norským teamem, takže aspoň občas pokecáme a trošku nás to rozptýlí. Poslední úsek ke kontrole je prudké stoupání lesem, kde se velmi osvědčuje naše orienťácká Silva se svým motorkářským halogenem.

Pak sbíháme zpátky do Szczawnice, čeká nás 12km po asfaltu. Cestou si aspoň kupujeme jedno pivko na spravení chuti po ulepených ionťákách. Začínáme cítit nohy i puchýře, využíváme k odpočinku lavičku na autobusové zastávce, ale sedíme max. 10min, pak nám začíná být stejně zima, takže šlapeme dál. Ve vesnici Kroscienko míjíme maxistan s diskotékou, ale na to ještě přijde řeč...

Poslední 2km ke kontrole se prodíráme polozapomenutou pěšinkou v traverzu nad řekou, kde se mi povedlo strhnout si puchýř velikosti mexického dolaru, který se mi klasicky udělal zespoda na chodidle. Zpočátku to docela pálí, takže tak nějak různě pokulhávám a poskakuju a opakuji si čísi heslo, že bolest je pouze psychická záležitost...:-) Po nějakých 20min jsem to rozšlapal a už se to dalo vydržet. Cesta bohužel nekončí tam co na mapě, ale po chvilce hledání přicházíme ke kontrole, kterou měl být opět lanový traverz přes Dunajec. Ten se ovšem pořadatelům nepodařilo postavit, takže tato etapa zde končí a zpátky do depa se máme dostat svépomocí. Chvíli uvažujeme, že se přebrodíme na silnici, ale šířka řeky, hloubka do pasu, silný proud, naše únava a půlnoc na krku rozhodly, že se vracíme zpátky do vesnice Kroscienko.

Ta hodina, kterou nám to trvalo, byla nekonečná. Pro mozek „skončil“ závod, takže se šouráme jak důchodci o berlích a motáme jak dva opilci. Z vesnice je to do depa minimálně 15km po silnici, takže je jasné, že jediná varianta je stopem, protože jít to pěšky by byla naše smrt. Naštěstí nás míjí auto s místní mládeží, ptají se nás, co tady provádíme, takže jim Martin v průběhu konverzace celkem nekompromisně oznamuje, že nás odvezou zpátky k přehradě. Kupodivu řidič ani neprotestuje, rozváží kamarády domů a za 10min. už nasedáme do vytouženého auta. Martin cestou usíná a neřídí se tak klasickým tuctuc songem „Move your body“, dunícím z autorádia...:-)

Za chvilku ale zastavujeme u depa, rychle se převlékáme do suchého, na postelích už není místo, takže si roztahujeme spacáky na verandě stánku s občerstvením a snažíme se usnout, start poslední etapy je v 6h ráno.

Etapa 6 – 60km MTB

Že bych se nějak super vyspal, se říct nedá, docela obtížně si totiž hledám polohu, při které mě nic nebolí... O půl šesté se s vypětím všech sil vyhrabu ze zahřátého spacáku, abych se od pořadatelů dozvěděl, že hromadný start se posunuje na 10h. Taky to mohli říct už v noci. Tak ještě chvíli dřímem, v 9h vstáváme, snídáme, balíme a rozhýbáváme se, což mě osobně zrovna moc nejde. Když si rvu oteklé nohy s puchýřema do cyklistických treter, tak mi ukápne i slzička...:-)

Na startu okukujeme naše největší soupeře, podle výsledků jsou kolem nás těsné rozestupy, takže chceme ještě trošku zabojovat. První kontrola – sedlo, nás spolehlivě rozehřála. Nahoře trošku zmatkuju, kroutím s mapou jak s volantem, ale nakonec se nacházím, takže sjíždíme přes louku na silnici. Před námi je skupinka asi 3-5 teamů. Sice vím, že je musíme dorazit, ale mám toho plný brejle, visím za Martinem, mám chutě se na nějaké dojíždění vykašlat. V tomhle stavu, kdy mám mžitky před očima, jedem skoro hodinu.

Pak jsem se vzpamatoval, někoho jsme i trhli a už to bylo v pohodě. Kopců bylo docela dost, naštěstí se všechno dalo šlapat, žádné rallye jako předtím. Je docela pěkně, vidíme i Tatry a blízkost cíle nás povzbuzuje. Poslední kontrola, poslední prudké stoupání a pak už jen dlouhý sjezd, okořeněný závěrečnou 3km jízdou prostředkem silnice při předjíždění kolony aut. Žádné nás neporazilo, ani my jsme žádnému neurazili zrcátko, takže po 14h přijíždíme do cíle. Máme to za sebou.

Konec

Sprcha je přiměřeně teplá, takže smýváme třídenní špínu. Pak vaříme polívku a okamžitě zaleháme do stanu. Po osmé se probouzíme, balíme věci do auta, jdeme ho hospody na jídlo a vidíme i příjezd první teamů Masters. Pivko na usnutí a do rána máme o program postaráno...:-) Zpátky jedeme už lepší cestou přes Žilinu, své uplatnění našly i nespotřebované RedBully, které nám pomohly přečkat zdlouhavou cestu.

Zájezd bych jinak zhodnotil velmi pozitivně, škoda počasí, prostor celého závodu byl dost atraktivní (Tatry, Pieniny). Na začátku jsme trošku zaváhali, ale pak si myslím, že jsme se moc neflákali a šlapali jsme, takže jsme sebekriticky spokojeni i s naším výkonem...:-)

Bylo to fajn a pro všechny zájemce mohu příští rok jen doporučit.

Pepa