Před startem:

Tak jsme se s Pepou zúčastnili našeho druhého závodu v polském Zakopaném, kategorie Amator. Po loňském debutu jsme byli plni optimismu a vysokých ambicí (rozuměj nějak se nacpat do první desítky). Do kempu jsme letos dorazili včas a tak bylo dost času zabalit si vše, co jsme doma nezapomněli ( tedy co jsem nezapomněl), Pepa zakreslil do mapy ty nejrychlejší postupy, s Vénou a Petrem jsme si dali jedno pivečko na šťastný návrat, a pak už jsme jenom s konstatováním, že zítra je taky den, šli spát.

S Martinem už si pomalu začínám zvykat, že ať spolu jedeme kamkoliv, tak nikdy prostě ani jeden nemůžeme mít všechno:-). Ale vzhledem k tomu, že sám moc dobře vím, že nějaké stresy ty věci, co zůstaly doma stejně nepřisunou, tak jsem se usmíval, a dělal jsem, že mi ty zapomenuté slovenské i polské peníze, teleskopické hůlky a jiné podobné nepodstatné věci vlastně vůbec nechybí...:-))).

Etapa I-III (5km parkový OB - 38km horský trek - 10km OB)

V den startu modrá obloha dávala tušit nádherným rozhledům z hřebenů Západních Tater v naší úvodní etapě. Po loňských zkušenostech jsme se rozhodli nasadit trošku ostřeji, ale zároveň si dávat pozor, abychom to náhodou nevyhráli. Také nás hnala vpřed ta skutečnost, že druhý český tým MediOptika ve složení Václav Husák a Petr Hanovec, jsou někde před námi. Kluky se nám podařilo dohnat a předejít na druhé kontrole v horách (bohužel závod nedokončili). Etapa byla poměrně dlouhá a s velkým převýšením, takže do prvního depa v Zakopaném jsme se dostali až 22:54.

Aby pochod nebyl tak jednotvárný a časově příliš krátký, tak nás na trati čekali dva bonbónky: Dvě kontroly uvnitř jeskyně Mylna. Já, jakožto klaustrofobik, jsem měl obrovskou radost a po zjištění, že k jedné z těchto dvou kontrol se musí prolézt škvírou o velikosti mexického dolaru, jsem nechal kamarádsky přednost Pepovi. Opravdu by mě zajímalo jak si počínali namakaní borci a vyvinuté dámy. Druhým bonbónkem byl vložený orienťáček, který jsme pochopitelně už nezvládli za světla. A tak po malých technických problémech s mapou ( kde že to vlastně je druhá kontrola), jsme se rozhodli následovat jednoho polského borce ( samozřejmě že s Polákem se domluvíte jen obchodním smlouváním a tak jedno pivo jako odměna nám přišlo jako úspěch) a pak už hurá do depa.

Prvním varování bylo, že mi nedošlo, že z toho úvodního OB musíme zpátky na start a ne hned do hor, jak jsem si pěkně zakreslil do mapy. Naštěstí mě na to Martin upozornil ještě včas. Přeběhnutá odbočka u poslední kontroly a 0,5km navíc bylo druhé varování, které bylo předzvěstí mých "excelentních" mapových výkonů.... Jinak hřebenovka Tater byla luxusní, i nějaké ty fotečky jsme zrobili a ksichtíky si připálili. Trošku mě štvalo, že se s mýma kolenama prostě nemůžu ty kopce dolů sbíhat! Sice jsem to zkoušel, ale málem jsem se posr..l, takže jsme to nějak odpajdali. Zatímco nás do kopce ještě nikdo nepředešel a držíme v nich slušné tempo, v sestupech ztrácíme. V údolí si dáváme vodu z potoka, z ionťáku už mi je klasicky na blití. Proti nám běží! teamy na prvních místech, místní skialpinisti v elastických kombinézách, to je opravdu jiná liga... Jeskyně je super, Martin mi nejdřív nevěří, že v té myší díře je kontrola, ale plánek hovoří jasně. První průlez ještě šel, ale u konce chodby bylo ještě plížením vpřed cca 40cm vysokým tunýlkem. Po dlouhé době jsem byl vděčný za svoji anorektickou figuru a s úsměvem jsem pak poplácal po zádech kulturistu Vencu a povzbudil jsem ho slovy, ať si to se svýma 115cm přes hrudník užije:-). Co se týká druhého OB, chyba byla v operátorovi (= to jako že jsem to podělal), nicméně ten borec, s kterým jsme pak šli a z kterého mezi řečí vypadlo, že je kartograf mi potvrdil, že je to "mapa do dupy...". No a sestup do Zakopaného a pajdání po narvané pěší zóně mezi pařícími rekreanty byl už klasický návrat osleplých Bulharů do vlasti... 13h šichta, 4x5min pauza, to by nám asi u odborů neprošlo:-)

Etapa IV (90km MTB)

Musím se přiznat, že ani jeden z nás nevypadal na bleskurychlé osedlání kola a vyražení do další, asi 96 kilometrové etapy. A tak jsme si dali večeři a pomalým posouváním našeho odjezdu a sebepřesvědčováním se, že ty prkna namísto nohou jistě za chvilku na kole roztočíme, jsme se zdrželi celou hodinu. První kontrola byla na pěkném kopci, do kterého jsme tlačili kola po kamenité cestě, a právě tady moje nervová soustava dostala první otřes. Potom, co jsme cvakli kontrolu a začali sjíždět po rozbité lesní cestě, kde se mě podařilo spadnou přímo do kaluže a bláta, moje nervová soustava spustila obraný mechanismus odpouštění páry. Stromy kolem se asi divily jaká to všechna slova znám. Slyšely to i ty popadané přes cestu, které jsme přenášeli a vlastně jsem je (s menšími přestávkami) chrlil až do cíle. Pepa mě uklidňoval, že když mě to pomůže, tak proč ne. Ale asi ho ještě teď bude bolet hlava.

Bohužel moje nohy nevyslyšely mé přání a moc se na kole neroztočily. A tak jsem Pepu chtě nechtě začal uvrhovat do role "baby sittera", jelikož já jsem začal být poněkud na dně. Nakonec jsme se chladnou nocí a krásnou krajinou polsko- slovenského pohraničí dostali až k řece Dunajec, kde nás čekalo lanové přemostění. Před ním však přišla malá předehra v podobě píchnuté duše mého předního kola, které jsem opravoval dobrých dvacet minut a na dvakrát, poněvadž jsem zapomněl vytáhnout trn ( tuším že jsem ho nazval jinak) z pláště. To nás předjely asi tři týmy a já přestával věřit, že zajedeme lépe než na posledním místě (zda-li vůbec).

Klasika, po tom treku jsem se proklínal, co tady zase dělám, že vždycky zapomenu jak to bolí a pak se ještě divím a že s nějakým českým AR mi o prázdninách opět můžou vlézt všichni na záda! Ale na kole to šlo, měsíček svítil, byla sice docela kosa (zamrzlo nám pití...), ale jinak se mi to líbilo, včetně Martinova proklínání všeho možného:-). A při jeho double - výměny duše jsem si i zdřímnul. Na závěr etapy jsme si dali přelanění Dunajce a pak super kaňonem proti jeho proudu do depa B. Naštěstí jsme jeli ráno, takže tam nikdo nebyl, Vašek Husák pak říkal, jak po poledni bojoval s davy turistů a jet bez se sesednutí šlo tak maximálně 100m.

Etapa V (27km trek)

Do depa B jsme dojeli v 9:25 a tentokrát jsme ihned vyrazili na 30 km trek. Ten jsme obešli bez větších komplikací a celkem v tempu.

Tak tak, krásné jasné počasí, teplo, sluníčko, zasněžené Tatry v dálce, hořící chodidla v mých nových neprošlápnutých botách, bloudění od poslední kontroly do cíle, 20min telefonické řešení problému ve Springfieldu....

Etapa VI (13km kajak)

V 16:57 jsme byli zpět v depu B a chystali jsme se na 13 kilometrů pádlování na Czorsztynskiem jezeře. My s Pepou nejsme žádní mořští vlci, ale přesto se nám podařilo za 2h a 20 min být zpět. Což na nás není tak špatné i vzhledem k tomu, že nám loď zatáčí doleva či doprava, jenom nejede rovně tam, kam potřebujeme.

Trvalo to pár minut, ale pak jsme se rozjeli, Martin to perfektně odkormidloval, od nejrychlejšího teamu jsme dostali cca 20min, což je na PKŠ docela dobrý! A ještě jsme viděli už druhou slečnu opalující se nahoře "bez". Bohužel opět ze špatné strany...:-)

Etapa VII (53km MTB)

Po treku jsme dostali zřejmě mylnou informaci od organizátorů, že jsme na osmnáctém místě a tak vzhledem k tomu, že nad týmem za námi a zároveň posledním týmem který stihl "dark zone" (po tomto čase se již nesmělo na kajaky) na jezeře, jsme měli poměrně náskok, a to stejné si mohl říci i tým před námi, jsme v poslední etapě moc nechvátali. Na kolo jsme usedli něco před 20:00hodinou. Bohužel i na Pepu přišli slabší chvilky a tak kontrolu 26. jsme hledali něco kolem hodiny. Byla to poměrně smůla, byli jsme kousek od ní.. Tato kontrola v sobě ukrývala lanový most a žebřík na asi 10m vysokou skalní věžičku. A v tom nám dvě světýlka přijíždějící na kontrolu ze správné strany, dávali tušit tým za námi. Měli jsme náskok asi 15 minut. Začali jsme šlapat co to jenom šlo. Na předposlední kontrole se dozvídáme, že se pohybujeme na 13tém místě. To nás samozřejmě motivovalo ještě více. Bohužel snahou co nejrychleji dojet do cíle, jsme udělali chybu na poslední kontrole. Tam jsme opět nedohledali kontrolu nacházející se kousek od nás. Zvolili jsme stejný postup jako předtím, tedy objet kontrolu a dohledat ji z druhé strany. To nás stálo cca 30 minut. Náš soupeř byl na dohled se ztrátou ne větší než 15 min . A tak poslední kopec před sjezdem do Zakopaného jsme šlapali jak o život a v čase 43h a 5 min jsme konečně přijeli do cíle na 14. místě.

No co vám mám povídat. Myslel jsem, že zruším svoji orienťáckou registraci. Jen pro upřesnění (i když to není výmluva!) klasifikace cest na polských turistických mapách 1:50 000: silná žlutá (u nás asfalt - a ještě bych nadával, kdyby byl rozbitej) - tady šotolina, tenká černá plná = silná černá čárkovaná - někdy tam možná projel traktor, tenká černá čárkovaná - to opravdu nevím co má být, asi že tam před 30 lety prošel Lech Walesa nebo Karol Wojtyla... Takže odbočíme ze silnice po cestě jako prase na louku, ta po 50m mizí a můžeme si vybrat z tisíce náznaků, kudy to pokračuje... Podle busoly sice všechno sedí, ale nechce se mi jet ale naslepo po louce nikam z kopce, jsem unavenej, nevyspalej, jsem na sebe nasranej, že to nedokážu nějak rozumně a rychle vyřešit, tentokrát jsem to já, kdo sype skrz zuby všechny možné nadávky. Motáme se tam zbytečně dlouho, než se rozhoupu a najedeme to už celkem bez problémů z jiné strany... Aspoň nás to nakoplo začali jsme pořádně šlapat, poslední kontrola ten samý případ, i když tentokrát mi trvalo asi jen 20min, než jsem se rozhodl jet to jinudy. Pak drtíme poslední kopec nahoru, dlouhý sjezd do Zakopaného, při kterém cítím, jak mi vítr přes zpocené hadry mění plíce v kusy ledu, opět přes pěší zónu s posledními flamendry a cíl...

A co na závěr...

Musím říci, že letošní ročník byl pro mne mnohem náročnější než ten předešlý a nevím jak dlouho budu zapomínat na tu bolest celého těla. Ale myslím, že tu první desítku budeme muset s Pepou ten příští rok už konečně dohonit.

Za sebe tedy musím přiznat, že z toho mám dost rozporuplné pocity. Závody byly moc pěkný, počasí vyšlo, ale přijde mi, že jsme si to nějak moc neužili. Ne že bychom nebojovali, ale nebyla tam ta "radost", nebyl tam ten hlad a vůle jet dopředu. Nebyla žádná pořádná "mentální" příprava, z toho pramenilo moje nesoustředění a ty mapové chyby, kterých bylo letos opravdu hrozně moc (a to i těch menších)! Nezafungovaly ani věci "mezi nebem a zemí", které mi vždycky pomáhaly, ale to se prostě nedá nic dělat... Takže příště lépe a radostněji a první desítka je naše!

sepsal Martin, svoje postřehy kurzívou doplnil Pepa