Letos podruhé jsem stanul na startu tohoto náročného závodu. Náš tým Tilak/OpavaNet byl skoro ve standardním složení: já-Marek Navrátil, Tomáš Petreček a Libor Uher, jen dívčí část našeho týmu jsme změnili. Tentokrát jsme měli v týmu Kamilu Rajdlovou - reprezentantku v běhu na lyžích. Naše Zuzka K. byla totiž zraněná. Pro Kamilu to byl první závod tohoto typu a tak se nejen před ní, ale i před námi všemi objevovalo spousta otázek. Nicméně během závodu se ukázalo, že kdo je sportovec tělem i duší, může zvládnout všechno a překonat ledacos. Kamila to dokázala na výbornou.

Už v centru závodu v polském městě Zakopane jsem cítil jakýsi respekt před nadcházejícími dny a nocemi. V hlavě matné vzpomínky na loňský náročný závod, nad hlavami mohutné tatranské štíty a před hlavami mapa trasy, která ukazuje, že první VH treking -50 km (2 etapa) půjde skoro přes všechny ty vrcholy a hřbety, které v této části Tater najdete (Murowianec, Kasprowy wierch, Kondracka kopa, Malolaczniak, Krezsanica, Suchy wierch, Siwa, Starobocianski, Jarzabcy, Wolowiec). Počasí bylo slunečné, v noci mráz. Celkem nás v kategorii Masters startovalo 15 týmů. Dokončilo jich jen 5, my na 4. místě. Ale popořádku:

Kapitola 1. - městský OB 5 km

Cíl v této etapě jasný - neztratit kontakt s čelem, ale zbytečně se neuhnat; podařilo se, i když tempo bylo rychlejší a nebylo na dalších 370 km optimální. I Kamila to trefně poznamenala, ovšem odběhla to v klidu; v cíli této první "etapky" jsme byli druzí, na trať dalšího VHT jsme vyrazili těsně třetí; před námi oba favorizované polské "Salomon" týmy;

Kapitola 2. - VH treking 50 km (+ vložené jeskyňaření a OB 23 km)

Tempo bylo opět vyšší. Ale co chcete dělat, když závodíte.... První 2-3 km z města až k úpatí hor jsme poklusávali, na zádech batohy s mačkami, cepínem, plnými camelbagy, jídlem a dalšími maličkostmi na celodenní trek. Přesto se nám oba polské týmy trošinku vzdálily. Zvlášť já jsem měl v prvním prudším stoupání problémy stíhat tempo a tak mi Libor bral batoh na střídačku s Tomem, abych se srovnal. Kamila to zvládala sama, což bylo supr. Takto jsme postupovali až na hřebeny (2100 mnm) přes PK 2 a 3 (PK z pol. Punkt kontrolny) a dál po nich asi 2 hodiny, než cesta začala klesat dolů k PK 4, kde bylo jeskyňaření (950 mnm). Těsně před tím nás zezadu došli naši Nutrendi (nebo-li také Vaňousofci:)). K jeskyním jsme dorazili spolu a všechno se dělo dost ve spěchu. Do jeskyní jsme šli pouze 2, já a Libor - bylo to pár set metrů do kopce z cesty, kde zůstali ostatní 2 členové týmu a měli kontrolu výbavy (+ doplnění camelbagů z řeky). Libor měl hned čelovku na hlavě a tak jsme šli. Koho by ovšem napadlo, že čelovku se bude hodit nám oběma...:(. Já vůl si ji nevzal a v jeskyni jsem se divil, že nevidím do mapky, kde byly vyznačené body, co jsme měli najít. No než jsme se tam takhle zorientovali, ztratili jsme 20 minut oproti Nutrendu a Tom a Kamčou dole už netrpělivě přešlapovali. Navíc jsme odtamtud vylezli jak prasata špinaví, protože půl cesty jsme se tam museli plazit. Libor si taky odnesl bouli na hlavě, protože se s ní snažil zazvonit o jeden z krápníků - asi abych se mu neztratil. Bylo to ale naopak - poslal jsem ho do jedné štoly ať se podívá jestli tam není kontrola - co já tam bez čelovky. A pak jsem čekal asi 5 dlohatááánských minut v absolutní tmě a sám doufajíc, že se ještě někdy vrátí... Naštěstí po chvíli řvaní na sebe jsme se opět shledali.

Pak nás čekal opět výstup do 2000 mnm. V jeskyních nás přeběhl ještě jeden tým Masters - ZHP Nonstop, ale hned během dalšího postupu jsme je rychle dostihli a předběhli. Nahoře na hřebenech západních Tater už se pomalu začalo stmívat. Tmu ale rozříznul úžasný kýčovitý úplněk, který se objevil nad štíty na východě - to byl nádherný pohled! Po dalších několika hodinách jsme definitivně opouštěli hory a klesali k PK 6, k nějaké chatě v údolí, kde jsme opět doplňovali pití a dostali jsme mapu na první vložený OB - cca 15km. Do jeho startu chybělo ujít ještě cca 5-6 km cestou v údolí, což byla po předchozích horách celkem hračka, dokonce jsme opět poklusávali. Z OB se stal noční OB, ale první kontrolu jsme našli v pohodě. Jak už to ale bývá na těchto závodech, mapy pro OB nejsou zrovna aktuální - tahle byla stará tuším 10 let. To mi na 2 kontrole moc nepomohlo a byla z toho chyba cca 30 min, než jsme ji dohledali. Další kontroly šly už snáz, i když proti optimálním postupům jsme tam nechali určitě ještě další půl hodinu. Naši Nutrendi na tom byli asi ještě o poznání líp, protože jsme tam na ně ztratili. Lahůdkou byla poslední kontrola tohoto OB, která byla uprostřed řeky na ostrově. Noc, mráz, ledová voda... Po krátkém zaváhání jsem pro ni dobrodil sám - OB je přece jenom moje disciplína, tak jsem to vzal na sebe. Vody naštěstí bylo sotva po lýtka. Pak jsme došli přes PK 7 k dalšímu vloženému OB - cca 8 km. Mapa opět stará 13 let - problém byl hlavně najít se - resp. najít start, protože tady vám to nikde nikdo neoznačí jinak než v mapě - v terénu pak máte jen kontroly. A když i v mapě to máte špatně - jakože my jsme to tam špatně měli - tak vám to trvá klidně 20-30 minut. A to už bylo ráno - za dne! První kontrolu jsme našli tak trochu náhodou, když už jsme to zkoušeli počtvrté naběhnout z cesty. Podle zákresu pořadatele jsme měli být u kontroly D, ale místo toho jsme našli kontrolu A! Sice nás to překvapilo, ale nezbývalo, než se s tím srovnat. Pak už jsme našli všechny terčíky v pohodě (A,B,C,D,E,F). Co možná nejrychleji jsme se přesunuli zpět do Depa - Centra v Zakopaném. To už bylo jen 2 km z kopce. Celkový čas od startu cca 22 hodin - místo organizátorem plánovaných 12! A to jsme dorazili na 4. místě ...

Kapitola 3. - MTB 72 km (+ slanění s kolem)

Po hodině, troše jídla, odpočinku a přebalení v Depu jsme vyráželi na trať MTB. První kontrolu (PK 9) jsem trochu přejeli, což nás opět pár minut stálo. Na dalším PK 11 už následovalo slanění s kolem přes řeku. Organizátor sám dobře poznal, že přehnal první část závodu a tak vynechal jednu kontrolu na MTB (PK 10). Aby vůbec někdo stíhal limity. Spouštěli nás z jednoho břehu z výšky cca 50 m na druhý břeh vzdálený cca 100 m dolů i s kolem. Hezký zážitek. Následoval delší přejezd částečně přes Slovensko. Než jsme ale dojeli k přechodu, stalo se to, co si nikdy nikdo nepřejem - v jedné nepřehledné zatáčce v poslední polské "prdeli" se proti Tomovi vyřítili mladí kluci ve VW Golf a čelně ho trefili. Naštěstí jsme dobržďovali, protože jsme se chystali odbočit a oni taky skočili na brzdy. Takže náraz nebyl nijak extrémně prudký a Tom jim jen "elegantně" přeskočil na kapotu s neurčitým výkřikem. Jemu se nic vážného nestalo, ale jeho kolo to odneslo. Osma "jak cip", hydraulická kotoučovka v tahu a po chvíli se ukázalo, že i vidlice mu tekla (olej). Narovnali jsme přední kolo, oddělali jsme brzdu a Tom takhle jen se zadní brzdou dojel až do cíle - kolo vydrželo. Z prudkých kopců ho brzdil Libor tak, že si vzal Tomovo tažné lanko z pod sedla a přidělal si jej na své řidítka a zezadu ho tak dobržďoval. Než mi to došlo, blbě jsem se jich v prvním sjezdu zeptal, proč zrovna tady z kopce Tom Libora táhne na lanku...:) :)... Dál šlo vše hladce, a tak jsme se po několika hodinách ocitli u disciplíny "Kajak".

Kapitola 4. - kajaky na horské řece (single i double, sjezd a jízda proti proudu)

Limit zde byl 16:00 druhý den závodu, což se nám podařilo stihnout zhruba o 20 minut. Byli jsme poslední tým, kdo to stihnul, před námi jen 3. I tady se ukázalo, že Kamila je všestranná a zvládla single kajak proti proudu i po proudu stejně dobře jako my. Na singlech jsme jeli asi 1 km proti proudu a 1 km zpět. Naštěstí to byla široká řeka s klidnějším průtokem. Jen místy se muselo vylézt a přetáhnout. Pak jsme měli jít na double. Rozhodčí nám nejprve dával na vybranou - skoro nás přemlouval, abychom si nechali dát 3 trestné hodiny a double nechodili. Ale s tím u nás nepochodil. Zvládli jsme to za cca 1 a půl hodiny v jednom z nejlepších časů! Cca 2-3 km sjezd a pak proti proudu zpět. Taky se muselo táhnout a jít korytem, ale to už tak prostě na AR bývá.

Kapitola 5. - MTB 70 km (+ vložené slanění a přemostění řeky)

Opět nám zde organizátor jednu kontrolu vynechal (tuším PK 21). Nicméně další PK od řeky na vrchol cca 1200 mnm jsme museli vystoupat. Trvalo to nahoru aspoň hodinu a půl. Pak opět dolů do stejné vesnice a hned zase nahoru na druhou stranu kopců ke slaňování. To už zase za tmy, takže rozhledy ze skály jsme si neužili :). Potom jsme přijeli zpět do místa, kde jsme byli před pár hodinami na kajaku a Libor s Tomem expresně přelezli lanový most přes řeku cca 100 m tam i zpět a čekal nás postup do depa B. Nezvolili jsme úplně optimální postup, protože jsme šlapali dost a na naše Nutrendy jsme byli v cca 2 hodinové ztrátě.

Kapitola 6. - Trekking + kolečkové brusle (+ vložené jumarování)

Po prvním teplém jídle, přichystání věcí a převlečení jsme už obouvali nad depem na silnici brusle. Byla stále noc a celkem zima. Naštěstí bylo u depa ohniště. Sice skoro vyhaslé, ale přihodil jsem pár polen a za chvíli byl supr táborák. Při převlékání jsem se nahřál, Kamila to taky využila a mohlo se jet dál. Pod první kontrolu jsme fičeli po silnici na bruslích. Jelo to dobře, Kamila jela jako šíp, my ostatní taky a na nočních silnicích ani človíčka. Odbočku ke kontrole ze silnice jsme trefili dobře a tak po dalším 1-2 km do kopce s bruslemi na zádech jsme byli tam. Odtud měl následovat okruh na bruslích, který měl být "z části jetelný" a z části ne. No prvních pár km jsme museli pořád pěšky. Až po necelé hodince jsme naskočili na silnici a jeli. Rozednělo se a jak nám to krásně fičelo, přejeli jsme trochu odbočku ke kontrole, kde bylo vložené jumarování. Tam bychom museli opět přezouvat do bot a tak jsem už raděj volil variantu, že ke kontrole dojedeme více okolo, zato pořád po silničce na bruslích. Tím jsme si postup asi dost urychlili, i když to nebylo úplně podle předepsaného postupu pořadatele. Taky jsme ale museli přebrodit "za trest" přes širší a ledovou řeku, protože to teď byla jediná možnost, jak se ke kontrole dostat. Proud byl dost silný a kdyby tam někdo z nás zahučel, byl by rád, že někde vůbec vyleze. Všichni jsme se vyzuli, vyhrnuli nohavice až do rozkroku a s pomocí holí přebrodili. Kamča už se v této fázi závodu moc nedivila, takže to přehupla taky. A to už jsme viděli ke skále, kde se mělo jumarovat, jak odtamtud zrovna odchází naši Nutrendi. Jejich náskok jsem teď odhadnul na necelou hodinu. Po jumarech, které Kamila zvládla snad i líp než já, jsme popošli zase cca 2 km do vedlejší vesnice, obuli jsme brusle a měli možnost na nich jet skoro až do cíle etapy - asi 4-5 km. Podklad byl celkem ok, jenom pořád do kopce. Než jsme dorazili do cíle etapy, museli jsme se rozhodnout, jestli necháme brusle tam nebo si je vezmeme s sebou na následný trek a použijeme je někde při postupech. Nakonec jsme si je vzali, protože postupy v treku se daly jít tak, že částečně umožňovaly bruslení. I když jsme během tohoto treku trochu zakufrovali na jednom postupu, bruslení nám to zase vrátilo. Jednak to byl úplně jiný pohyb pro tělo a taky to bylo mnohem rychlejší. Takže objížďky kolem kopců a lesů se minimálně vyrovnaly s přímými postupy pěšky. Taky postup z poslední kontroly treku zpět do depa se dal velký kus jet, což bylo supr.

Kapitola 7. - přejezd na MTB k vorům 4 km a sjezd řeky na vorech 8 km (+ stavba voru)

V depu to byl teď opravdu fofr. Nutrendi před námi tam nebyli ani 30 minut, jak závodili o 3 místo. My právě 30 minut. Rychle převléct na kola, doplnit zásoby do batohu, rychle snít teplé jídlo od pořadatele. A protože doteď jsem nic nenaspal, položil jsem aspoň na 5 minut hlavu na stůl a zdřímnul si, než ostatní dojedli. Ke kajakům to byl kousek pod přehradu (4 km). Jen najít tu správnou cestu v posledním úseku z vesnice k řece ... podařilo se. Stále jsem byl velmi ospalý, a tak než kluci složili vor z desek, nafouklých gum a provazů, stihnul jsem se převléct do neoprenu a na 10 minut zalehnout. Kluci postavili vor perfektně. Jako pádla jsme dostali každý jedno malé prkénko, což bylo skoro k ničemu. A tady se Tomáš opět ukázal jako vynalézavý a praktický "zkušeňák". Už se mi to potvrdilo při více závodech :). Sice jsme se všichni dost lekli, když se z ničeho nic vrhnul střemhlav do řeky, ale po chvíli jsme se uklidnili. Zjistili jsme, že to udělal, aby vylovil z řeky odpichovací tyč stejnou, co už desetiletí používali okolo jedoucí "flisaci" na vorech. Takhle se náš přesun opravdu zrychlil, pak ješte Libor našel někde druhou tyč, se kterou zase skvěle kormidloval. A my vepředu na voru s Kamilou jsme mohli zas trochu odpočívat. Já jsem dokonce zase lehnul a pospával. Probudil jsem se chvíli před cílem etapy, protože jsme narazili na šutr a málem jsem spadnul do vody. Za tuto etapu jsme sklidili obdiv, protože jsme byli jednoznačně nejrychlejší a na Nutrendy před námi jsme získali půl hodiny a půlhodinová byla teď i ztráta. Takže ani v této fázi závodu se nedalo nic dělat, než se opět fofrem převléknout, skočit na kola a stíhat je. Tom jel první na svém "polorozbitém vraku", Libor za ním táhnul Kamilu na lanku a já poslední v závětří jsem mapoval a byl rád, že to při tom tempu stíhám. Uháněli jsme po silnici kolem řeky vesměs po rovině a mírně do kopce několik km, až pod les, kde jsme museli chvíli z kol a na lesní cestu. Pak jsme jeli po ní do kopce, dojeli jsme do malé vesnice Durzstyn, tam doprava u kostela a ven z vesnice. Před námi tu jelo z té vesnice auto. Audi 100 nebo tak něco. Byla to polní cesta, kde auta tak normálně nejedou. Já jsem za ním jel první, protože jsem navigoval. Před námi dole na cestě v údolí se objevili Nutrendi, kteří už od další kontroly odjížděli a jeli nám naproti. Jejich náskok jsme zase stáhli! Tak na 20 minut - k té kontrole dole a zpět! To auto klidně přistavovalo na té cestě k pravému okraji, a tak jsem si říkal, že to profičím okolo něj vlevo ... ale neprofičel jsem :(. Řidič se totiž nechystal parkovat, ale otáčet. Aby se rozhlédl, jestli za ním něco nejede, to ho nenapadlo a jak auto otočil doleva, tak jsem to do něj napálil v plné rychlosti. Pamatuju si jen let, 2 kotouly - jeden přes kapotu a druhý na zemi - a pád. Škoda, že jsem to neviděl, mohl to být zajímavý pohled :). Ostatní si to užili - včetně Nutrendů. Tím jsme v okamžiku přišli o další možnost je dojet a dál bojovat o 3. místo. Moje kolo na tom bylo hodně špatně. Moje tělo se nejdřív zdálo celkem ok, ale za chvíli zabolelo pravé - naražené rameno. Takže úspěch teď pro nás bylo dojet závod a alespoň příliš neztratit. Libor mi kolo opravil jako správný mechanik. Rozkročmo si stoupnul na přední kolo, které položil na zem, a pořádně ho poskákal, aby srovnal osmu. To se kupodivu trochu povedlo a po nasazení zpátky jsem mohl na kole jet dál. Šupnul jsem do sebe hned 2 brufeny, abych zmírnil nastupující bolest, a tak nějak jsme dojeli do cíle v poklidném tempu, srovnaní se svým sportovním osudem. Kluci ještě odlezli 1 vložené lezení, pak následovaly poslední 2 kontroly. Ty už jsme hledali zase po tmě. Úplně poslední kontrola nám dala trochu zabrat, protože byla jedna z náročnějších, a taky byla 3. noc v únavě a nevyspání...

Nakonec jsme do cíle v Zakopaném dorazili někdy v pátek kolem 23 hodiny. Euforie v nás zvedla poslední vlnu energie, a tak jsme po krátkých oslavách a uvítání jeli (teď už AUTEM!) shánět do města jídlo. Samozřejmě, že jediná možnost byl MC Donald, ale to nám všem bylo upřímně jedno. Za hodinu už jsme spali na chatě, a to jsou ty nejslastnější chvíle, které si můžete po úspěšně dokončeném závodě vychutnat.

Sponzoři: Tilak, OpavaNet

Marek