Po dvou letech jsem se opět rozhodnul zúčastnit se nejtěžšího zimního adventure race v Evropě (to uvádí pořadatel :-). Dlouho to vypadalo, že neseženu parťáka, který by do toho šel se mnou. Oslovení borci Š & D ET odmítali už při vyslovení jména závodu, tak jsem zkusil ukecat Danuši, se kterou jsem vloni úspěšně absolvoval Poděbradku a vyšlo to.

Ve čtvrtek 2. března jsme vyrazili směr Kowary, kde byla základna pro kat. SPEED. Mírně nás sice zbrzdila zapomenutá položka do povinné výbavy - 200 Zlotých, ale to jsme cestou hned vyřešili. Na hranicích jsme ještě pobavili polského celníka našima kolama a tvrzením, že jedeme na závody. Hrozně se divil, proč jako nemáme spíš lyže...

Čím víc jsme se blížili do Kowar, tím větší respekt v nás vyvolávaly Krkonoše tyčící se hned za městem.

Po ubytování se v tělocvičně (základně) jsme si začali chystat věci tak, jak je budeme potřebovat v průběhu závodu v různých depech a na různé disciplíny. V 17hod proběhla schůzka kapitánů týmů, kde jsme dostali mapy a dozvěděli se mimo jiného, že kontrola č.17 je zrušena a že se na kontrole č.3 dozvíme, zda máme pokračovat na Sněžku, nebo ji kvůli počasí vynechat.

Podle mapy nás nejprve čekal scorelauf (cca 5km, přev. 210m) v okolí města Karpacz ; pak trek s výstupem na Sněžku (cca 29km, přev. 1100m - z toho 900m v prvních 13km) ; následoval cyklo úsek (cca 43km) začínající i končící v depu (základně) v Kowarech ; odsud se přejíždělo (cca 12km) na kole do jiného depa (s trek. botami, sněžnicemi, holemi a spacákem + samozřejmě stálá povinná výbava) ; pokračovalo se trekem s volným pořadím kontrol (cca 18km) ; a pak už následovala závěrečná etapa na kole (cca 44km) do cíle v Karpaczi.

Ve 21hod převezly autobusy všechny týmy do Karpacze, kde byl start. Ještě proběhlo tradiční představování a focení týmů, a pak už se všichni začali řadit na startovní čáru.

A ve 22hod byla kat. SPEED odstartována. Bohužel pro nás (a nejen pro nás) pořadatelé odmítli odvézt jakékoli věci ze startu, takže jsme úvodní scorelauf absolvovali v trekových botách a tím pádem skoro celý chůzí (některé týmy tedy běžecké boty měly, ale nechce se mi spekulovat, co s nimi pak dělali - podpůrné týmy jsou totiž oficiálně zakázané...). A tak jsme hned v úvodu nabrali menší manko, ale nijak nám to nevadilo. Chtěli jsme jít na pohodu a s nikým se nemačkat ve stopě. Už při stoupání k chatě Samotnia (3.kontr.) jsem začal cítit kolena, ale ještě to bylo dobrý. Asi půl km před chatou jsme asi přehlédli odbočku a došli k jiné chatě (Strzecha Akademicka) a začali zde hledat kontrolu. Na to, že jsme u špatné, nás upozornil až jeden polský tým. Pak už jsme to našli správně, chvíli se ohřáli, doplnili energii a čaj a vyrazili směr Sněžka. Po cestě jsme potkali tým Ekonomu (kat. Masters), tak jsme pokecali a popřáli si šťastnou cestu. V tuhle chvíli jsem už ale o štěstí dost pochyboval, protože mě v levém koleni píchalo v podstatě při každém došlápnutí a když si náhodou dalo pauzu, tak se ozvalo to pravé. Musel jsem proto skoro každých 100m zastavit, takže chudák Danuša na mě pořád čekala. Na hřebeni už celkem slušně foukalo, sněžilo a začala houstnout mlha (nebo mraky). Ujal jsem se prošlapávání stopy a hlavně vyhledávání tyčí (v tu chvíli bylo jediné možné tempo - dojít k tyči, zastavit a porozhlédnout se po další, což mi vyhovovalo). V jednom místě jsme ani nepoznali, že jsme na křižovatce a pokračovali podél jediných viditelných tyčí, ale brzy jsme si naštěstí uvědomili, že jdeme špatným směrem. Tak jsme se vrátili, objevili křižovatku, a pak už šli správně. U Slaskeho domu byla ale už mlha tak hustá, že nebylo vidět na další tyče, a tak jsme se schovali do výklenku dveří, abychom se mohli v závětří obléct a počkat na zlepšení viditelnosti. Ta se sice po čase zlepšila, zato zesílil vítr, takže závěrečný výstup podél řetězů na vrchol Sněžky byl opravdu výživný. A to nás ještě čekalo půlhodinové hledání kontroly na vrcholu, kde byl pouze lampiónek na rozcestníku. Ale vzhledem k tomu, že jsme neviděli na 10m ani vedle stojící kapličku, tak se není čemu divit...

Ze Sněžky jsme pokračovali cestou česko-polského přátelství přes Obří hřeben k chatě Jelenka, kde jsme při pohledu na východ slunce lehce posvačili. Pak jsme se vydali přes hřeben Střecha k hraničnímu přechodu na Pomezkách a odsud po silnici k 6.kontrole. Na silnici jsme potkali tým Salomon Nutrend CZ (kat. Masters), kteří si už s jistotou a v naprosté pohodě jeli pro 3.místo. Na 6. kontrole na nás čekal první vložený speciální úkol nazvaný Kowary oldmine - tunnel exploration: v místním starém dole upraveném nyní na jakousi galerii extravagantního umění (nebo co to mělo být?) byly umístěny dvě kontroly, které jsme museli objevit projitím celého labyrintu chodeb. Odsud se už zamířilo do depa (základny) v Kowarech. Škoda jen, že to bylo asi 4km po asfaltu:-( Tady už bylo bohužel rozhodnuto, že náš tým dál pokračovat nebude. Moje kolena stávkovala a představa, že bych se při zhoršení musel odněkud vracet na základnu, rozhodla, že zůstaneme na místě.

Nejenže mě štvalo, že jsme nedokončili, ale taky mi bylo líto Danuše, která na to rozhodně měla.

Tak snad to vyjde do třetice...:-)

Radek