Tak proběhnul letošní Highlander a já, páč se mi fakt líbil, o něm napíšu reportáž. Takže: Přípravy na takovýhle závod obvykle začínají den předem, jenže letos, co čert nechtěl, ten den předem byl pátek třináctýho. Bylo devět hodin večer a já si začal říkat, že teda pomalu začnu s tím balením věcí, když na můj květákový telefon dorazila zpráva:“Nemáme jak tam dostat kola, auto má špatný příčníky“ nebo tak nějak. Bylo to asi na pět esemesek a byla tam dost beznadějně vypadající pobídka, ať zkusíme zajistit ňákou náhradní dopravu. Moji rodiče projevili před pár dny lehký zájem tam jet, zahrádku na kola máme, takže stačilo jen se zeptat, nadhodit pár dobře mířených slov o záchraně a vděčnosti a bylo to. Děkuji!

Další den rodiče naložili do auta dědečka (aby se taky jednou podíval na pěkný závody) a tři kola, na střechu další čtyři, takže celkem sedm => doprava vyřešena. My jeli dál podle původního plánu, tedy Aleš a jeho auto + přítelkyně Dája, Helenka Rambožena a já. Cesta pěkná, viď… Hnedle na parkovišti jsem si začal vyhlížet soupeře, zaostřil jsem na Pádivku a Dejvyho a začal jsem se kasat, že teda dneska dojedu na bednu. Na prezentaci jsem se začal mírnit a s teplýma ponožkama v ruce (moc pěkný s Highlander nápisem) jsem už začal svoje ambice snižovat na páté místo, protože zrušili moji nejsilnější disciplínu - lezení. Příprava, viď…

Start!!! Vyrazil jsem dolů z louky a říkal jsem si: “Hlavně nepustit čelo, běh, v tom seš silnej, takže teď se drž špice a pak se uvidí…“ A taky že jo, doběhnul jsem desátej, ono na těch dvou kilometrech ještě šlo celkem valit. Pak přišlo na řadu první kolo, který mělo asi 10 km. Začátek byl z kopce, takže jsem se vezl, kolem mě svištěli z kopce bikeři jeden za druhým, Pádivka mě předjel smykem jak z plochý dráhy, no prostě očekávaný vývoj závodu. Vesnice, dokopec, depo. Ztráta na čelo asi 4 minuty, paráda! Sesedám z kola a mažu na start orienťáku, vidím Pepu, jak dojíždí kousek za mnou, tak mu chci utýct. Jenže mám peška, nechal jsem si v depu buzolu. Myslím, že proběhly i první sprostý slova. Takže mažu pro buzolu a mám štěstí, přes depo vede jeden ze dvou ideálních postupů. I s buzolou směr kontrola A, dokopec, vrcholek, takže mám čas si prohlídnout, že snad na všech vrcholkách v okolí je kontrola. Kousek za mnou supí Pepa, ale na seběhu jsem mu trhnul. Orienťák (moje druhá nejsilnější disciplína hnedle po ZRUŠENÉM lezení) by vyšla parádně, kdybych neopomněl jednu kontrolu a nemusel se na ní vracet párset metrů dokopce (další příval sprostých slov od slušně vychovaného mladého muže), viděl bych to na sedmiminutovku. Skupinky mých soupeřů mě míjeli v protisměru, neorienťáci se táhli za dederóny, sem tam člověk potká někoho, kdo vypadá bezradně, taky jednu skupinu několika děvčat povídající si za chůze a smějící se něčemu, les ubíhá pod nohama. V cíli orienťáku jsem se nadlábnul banánů a napil čaje, nožky do posledního kopce už moc nesloužili, šlapaly pěšky a tak… Do depa, převlíknout a v tom Aleš, a celej se na mě směje, a že má kousek za sebou Hermelína. Tak teď jsem si mohl zaklít jen v duchu, tak pěkně by to šlo, kdybych neudělal tu zatracenou minelu. No nic, vzpamatovat se a svištět na kole, ještě mám nějakou tu minutku náskok. Dolů po sjezdovce a pak nenáročný začátek druhého 30 km dlouhého bike. Hladce to šlo až do vesnice Nový Rychnov, odkud začalo stoupání na rozhlednu Křemešník. Nejdřív jsem jel silově, tak jak jezdím do kopce normálně. Po pár minutách přechod na frekvenční jízdu a tedy přechod o pár převodů níž (nebo výš? ... každopádně to jelo lehčeji a rychlejc jsem šlapal). V průběhu toho kopce mi několikrát přišlo, že už zase jedu silově a tak jsem opět volil variantu frekvenčnější jízdy, až mě dojel Pepa: “Do Pařeza to jede a do kopce ne?“ (rozesmátým hlasem…) A po deseti metrech za mnou: “Tak se vystřídáme, ne? Abys nejel pořád první.“ Tak jsme se vystřídali a já sebral poslední síly, které mě za Pepou kupodivu udrželi až pod poslední a nejhorší krpál (z toho dlouhého krpálu) na samotnou rozhlednu. Pepa do kopce jel, já šel. Byl to fakt krpál a já na něj moc neztrácel a tak jsem si blahořečil, že takticky šetřím síly. Rozhledna a snad milion pater nahoru, Strojařský schody hadr! Nahoru po čtyřech, dolů proti mně stále rozesmátý Pepa, nahoru proti mně pro mě naprosto nepochopitelně běžící Aleš. A opět v sedle. Sjezd po červené značce z rozhledny, moc pěkné, úzká cestička tak pro jednoho cyklistu, kořeny, štěrk, prostě pěkně technický sjezdík. Škoda, že jsem v něm opět potkal skupinu štěbetajících a smějících se děvčat, která se nedala předjet. Ale i to se nakonec dalo provést na lávce, kam ani jedna nechtěla. Houpavá cesta, po louce dolů, druhý průjezd Novým Rychnovem a koho to nevidí mé bystré oči, Hermelín. Sedí si to na trávě na náměstíčka ve stínu nějakého stromu, nohy natažené v trávě, helma i kolo vedle něj a on se usmívá a mává. Jen pivečko mu chybělo. Dostal jsem od něj pár taktických rad jako „makej“ a „je kousek před tebou“ a svištěl jsem dál. V kopci na louce opravdu vidím Pepu a tak šlapu co to jde, jeden kopec, pak za zatáčkou další a ještě jeden s fakt hodně kamenitou cestou => jdu pěšky. Za kopcem ještě chvíli na bike dolů a už jsou tu lanové překážky. Čeká na mě celá rodina s fotoaparáty i Pepa. Vyběhnu na jednu na lanovku, která byla moc pěkná, dojedu s ní ke slanění, bleskovka, chvilku počkám, než Pepa vyleze na skálu a skočí na hrazdu, která se kymácela tak nějak v prostoru, kousek nahoru a dost dopředu od tý skály, odkud se skákalo. Pepa hopnul a chytnul se, tak jsem se ani nebál. Nahoru jsem vylez, koukám na hrazdu a říkám si, že to je nějak daleko nebo co… Pak jak do studený vody raz dva tři hop a už na ní vysím. Ještě kříž a dvě lana nad sebou a můžu svištět dál. Pán u kol mi říká, že je Pepa přede mnou tak čtyři minuty. Já mu říkám, že to je moc pěkný a líčím mu, jak mi je. K rybníku to bylo dolů, u rybníka plno volů:-) Ne, opravdu se mi nechtělo veršovat. A u rybníka bylo dost kol, pár pořadatelů a Hermelín s Jirkou Procházkou (loňským vítězem) a opět - v sedě, nohy nataženy, jenom s tím rozdílem, že teď se slunil. S loďkou kolem rybníka dvakrát s jedním vyloděním na humus linii skrz bažiny a jedním vyloděním, abych si mohl vylézt na strom. A pak už jenom kolo do cíle, dokopec. Postupně mě v něm předjížděl jeden závodník, o kterém vím, že měl pořádný křeče, že je mu blbě, že už mu to moc nešlape a že se mu to líbilo. Do cíle jsem dojel v čase 317,35.

Usměvavý Pepa už na mě čekal, porazil mě, ale jenom o pár, však ono to v těch výsledkách bude. Skončil jsem asi 23., což je oproti tomu 5. místu, který jsem chtěl, trošku slabý. Ale na druhou stranu zrušili moje oblíbené lezení… No a holky všechny skončili výborně, Janička dokonce třetí, což je podle mě móc dobrý. Z pánů byl nejlepší Pepa, co dodat, musím pojezdit na kole a nesměj příště zrušit to lezení. Snad je na mně vidět, jak mě to štve, ne?! Ale příště! To bude jiná! Příště už do tý pětky budu!

Peťan