Jak jsem se stal členem nejprestižnějšího outdoorového týmu aneb nahlédnutí do zákulisí PKŠ

Stát se členem Štiky a Draka extrém teamu bylo mým přáním již dlouho, jenže jsem si řek, že se nemůžu do tak věhlasného společenství vloudit jen tak samozvaně, ale že mě tam musí někdo vzít v závodní dvojici. Spoléhal jsem na Křižáka na MiniBergsonu, ale tam nás přihlásil za nějaký obskurní Salomon Nutrend. Takže nabídku Dejny jsem přijal všema deseti. Bylo to samozřejmě jak jinak v hospodě, takže jsem ani moc neuvažoval nad tím, že závod bude dva dny po návratu z NFAT. Když se mě Dejna asi za tři dny ptala, jestli si to z výše uvedeného důvodu nechci rozmyslet, má opilecká hrdost mi to nedovolila a od nabízené možnosti jsem se nenechal odradit.

První, co jsem udělal, bylo důkladné prostudování článku K.p.u.r.p.n.p.m. Trasu jsem měl prostudovanou řádně, bo se startovalo u nás za barákem. Žádné složité úkoly jsem nesvěřil ani sobě, natož Danuši. Takže jediné co bylo, jsem jí půjčoval šusťáky, tričko a elasťáky (ty nakonec nepoužila a mě se v cíli docela hodily).

Mě po závodech nebylo zrovna do skoku, ale Dejna slibovala, že je jí trochu špatně, a že půjdeme vlastně na výlet. Já blbec jsem na to skočil. Po startovním výstřelu začala pádlovat jako vzteklá a my se posunovali docela dopředu. Říkal jsem si, že je to jen takový záchvat a snaha o zaplašení mých obav z PKŠ. Bohužel na to jsem skočil taky a do prvního jezu jsme vpluli značně nepřipraveni. Danča se pak celou cestu obviňovala, že to byla její chyba, ale mohli jsme si za to pěkně oba. Do dalších jezů už jsme vjížděli pěkně v kleče a soustředění.

Po koupeli už jsem si liboval, že to je opravdu pěkný výlet, ale Dejna do tý vody píchala pořád stejně a při běhu mě přesvědčila, že teda výlet ne. Uvisel jsem jí, akorát z kopce se mi trochu vysmekla. Do lodě už jsem ale nastupoval jako první:). Při přestupování z lodi na kola se mi zdálo, že je před námi na břehu nějak podezřele málo lodí a opravdu jsme začali závodit. Na orienťáku se ukázalo, že to byla trochu chyba, ale zase tolik jsme si nezaběhli. Jen mě ke konci zarazila Dejny věta "Mě se to nějak otočilo". Tak jsem jí na její barevné mapě ukázal kudy a kam a už to zas bylo v pořádku:). Na kole jsme ještě předjeli pár dvojic a k našemu údivu jsme do cíle přijeli docela brzo. I když způsob Pardubické cyklistiky mi také připadá poněkud zajímavý a zasloužil by možná založení vlastní školy. Už jsem se s tím setkal u Křižáka a teď mi to Dejna potvrdila. Na rovině jedou jak šílenci, že jim člověk sotva stačí, a do kopce se to trochu zpomalí. (Že by to bylo tréninkovým prostředím?:-)) To my s vrchařskýma postavama jsme na tom jinak. Po rovině nic moc a v kopci jakbysmet. Dopadli jsme prý nejlíp jak jsme mohli, protože Dejna prý nemá ráda stupně vítězů. Prý neví, jak se tvářit. To my herci z reklam máme zmáknutý, tak doufám, že jí to do příště naučím a můžeme se posunout i výš.

Chci poděkovat za možnost se vloudit do týmu a na další závody už jsem se hrdě přihlásil v barvách mého nového kroužku sportovců. Tak doufám, že na Drsoňovi udržím naší vaší vlajku vysoko nebo alespoň nad vodou.

Blouďas
Nový hrdý člen Štiky a Draka