Všechno to vlastně začalo zvědavostí, jakýže si to mistr světa Martin Koukal postavil lyžařský areál. A tak jsem při prohlížení stránek na netu narazil na odkaz o zimním triatlonu pořádaném na konci února právě v tomto areálu. Parametry trati nevypadaly zase tak špatně, tak jsem se rozhodl, že to bude můj druhý počin za Štika & Drak eXtreme Team. Začal jsem tedy zjišťovat, kdo do toho půjde se mnou. Termín však kolidoval s LOBy, Thajskem a jinými aktivitami, takže to už vypadalo, že do Žďáru vyrazím sám. Na poslední chvíli se mi ale podařilo do závodu uvrtat našeho Michala, takže jsem se o to víc začal těšit.

A tak nadešel den závodu a klasicky to začíná už před odjezdem, kdy zjišťujeme, že má Michal nejspíš píchlé kolo. Na lepení není čas, tak ho dofukuju a rozhoduju, že jestli vydrží až do Žďáru, tak by mohlo vydržet i závod. Vydrželo!

Po prezentaci chystáme kola, lyže a oblečení do depa a trochu vládne nervozita, protože oba pořádně nevíme, co nás čeká. Půl hodinky před startem probíhá výklad trati a já zjišťuji, že to taková sranda nebude, protože minimálně polovina se běží a jede v deseti centimetrech rozježděného sněhu, v čemž se dost dobře běžet ani jet nedá...

Asi deset minut před startem mě přepadá hlad a uvědomuji si, že tatranka a kafe asi nestačí a že jsem to nějak podcenil. Ke slovu tedy přichází energy gel a já doufám, že mi pomůže jako na Sibiři.

Start je na hrázi Pilské nádrže, sluníčko svítí, prostě pohoda. Tedy až na to, že v tom sněhu to opravdu moc běžet nejde a člověk vydává mnohem víc energie než normálně. Ještě na obrátce v půli běhu to celkem jde, Michal je nějakých sto metrů přede mnou, akorát ta energie z toho blbýho gelu ještě nedorazila. A pak to přišlo. Tělo si nejspíš uvědomilo, že už dlouho neběželo a že vlastně tenhle sprostý pohyb nesnáší a posílá mi o tom zprávu formou jedné okřídlené nezbednice. Sice mě to překvapilo, ale ještě úplně nezastavilo. Jenom si říkám, že když je někdo blbej, tak musí prostě trpět. Ale můj žaludek si myslí své a posílá mi další dvě varovné SMSky (i když možná MMSky :-). To už si začínám říkat, že takhle to asi dál nepůjde. Když ale dobíhám do areálu a vidím Michala vyjíždět na kolo, rozhodnu se ho ještě podpořit a trochu mu na tom kole pomoct. Jenže člověk míní a žaludek mění... Když se totiž po doběhu zastavím v depu, mám pocit, že se obrátím naruby a je víc než jasné, že z tohohle depa už nevyjedu. Jen spousta diváků a pořadatelů mi brání, abych si tam ustlal do sněhu a chcípnul (aspoň takový jsem měl v tu chvíli pocit). Jen co je mi trochu líp, balím si věci a jsem na sebe pěkně nasranej. Ještě čekám na Michala při průjezdu do druhého kola, abych mu řekl, že je v tom už bohužel sám, ale že musí určitě dokončit. Je zjevně zklamaný a na kole se dost trápí. Na začátku třetího kola už ho to moc nebaví a nejradši by to taky zabalil, ale je statečnej a pokračuje dál. Když konečně dorazí do depa před běžkařskou částí, je na něm už znát trochu únava, ale přesto do prvního kola vyráží s vervou. Je vidět, že mu lyže zrovna rychle nejedou, ale i tak se snaží až do cíle, kam doráží za 2 hod 5 min. Jako výrazně nejmladší závodník je pořadateli zcela zaslouženě chválen a odměněn.

A co říci na závěr? Asi jen to, že Štika & Drak eXtreme Team má dalšího nadějného člena. A taky to, že i na snídani se dá pro... tak pěknej závod.

Radek