Tak mě zas jednou Hermelín přesvědčil, abych jel na nějaký pořádný závody. Mělo to bejt tak nějak v pohodě, nejdřív sprintík na rozběhnutí, pak lehký projetí se na kole a nakonec vůbec běžky, na kterejch se ani nezapotím. A tak se stalo, že jsem jel. Dorazil jsem na místo s bratříčkem a kapitánem Štika & Drak eXtreme teamu jako první ze závodníků, zběžně jsem se připravil, vyslechnul jsem si výklad trati, kde se pan hlavní pořadatel snažil ospravedlnit zkrácení tratí špatným počasím (troška sněhu a deště mě přece nerozhodí, myslel jsem si a v duchu tomu chlapíkovi spílal, že mě připravil o jistě pěknou část závodu). A pak už kompletní team o devíti členech nastoupil na startovní čáru hodnou chvíli před všemi ostatními borci.

Zazněl výstřel a já se po prvním kroku probořil dvacet čísel do sněhu, ostatní borci se valili kolem mě, nakonec mě někdo zezadu postrčil a já se dal do běhu, sníh, sníh, hlubokej sníh, cyklistická stezka, konečně nabírám dech a začínám se prokousávat dopředu, zaháknutí za borce s vyhovující rychlostí běhu, pak otáčka, zrychlil jsem, ale ne, hlubokej sníh, hlubokej sníh, kolem mě se dopředu dere pěkných pár funíků, i můj kapitán, toho nepustím!!!, sníh, sníh, depo. Přezout se do espédéček šlo celkem rychle, kýbl na hlavu, rukavice, no, přeci jen jsem v depu ztratil. Naskočil jsem na kolo a rozjel se z prvního kopečka, dosti zadrženě a opatrně, asi tak jak to třicet centimetrů nového sněhu dovolilo, chá chá, nějakej fousatej týpek přede mnou se rozmáznul. Už jsem dole a teď jde do tvrdého, cesta se zlepšila a já začínám opět předjíždět kde koho. Hermelín, kterej hlásí, že fakt nečekal, Karlos, kterej hlásí z příkopu, že pojede asi jen do prdele, už i můj kapitán, je to dobrý, jede mi to, když v tom zase ten zasranej hlubáč. Všechno jde jako pozpátku, kapitán, Hasič, Hermelín, a proč si všichni nenechaj ty povzbudivý řeči jako "Pojeď, pojeď!", "Ty čekáš?" nebo "Rvi to!" ... Já to fakt rvu, copak to nevidíte, jen jsem furt na zemi, z nášlapů už umím vyskakovat bravurně, hlavou mi běžej toužebné myšlenky na sáňky, hlubáč, hlubáč, hlubáč, blížím se k otočce, což znamená, že přijdou další povzbudivý řeči. Ta samá cesta zpět a já už padám každejch padesát metrů, i ty největší lůzři mě předjížděj, jeden týpek se třikrát vysekal, než se mu to povedlo, hlubáč, hlubáč, už i poslední lůzr zmizel z dohledu. Jsem sám. Přede mnou nikdo, za mnou nikdo, šlapu, padám, šlapu, padám tak povedeně, že je mi vidět jen jedna ruka, jedna noha a část helmy, nadávám do sněhu, ale vstávám, nakonec to přeci jen nějak dojedu, možná třetinu tý trati jsem tlačil a jsem teď docela vděčnej tomu pořadatelovi, že to zkrátil. Nazouvám lyže, jedna usměvavá paní v depu mi vnutí banán a čaj, že prej to určitě doženu (jako by si snad myslela, že nějak ztrácím či co). Bruslení bylo fajn, pěkně upravená cesta, dokonce i nějaký trosky, který můžu předjet a zvednout si sebevědomí. Cíl, pan speaker hlásí, že Petr Fukátko dojíždí na pěkném 39. místě ... kecal, byl jsem asi 36.

Úplně jsem se prochcal, skoro všichni mě porazili, ale bylo to fajn. Za Š&D eXtreme team nastoupili: Fukejs, já, Aleš, Janička, Helenka, Hermelín, Hoho, Dřevo a Karlos. Příští rok jedu zas a všem vám nakopu zadky. Mějte se.

Peťan