Noc tuleních SAKRA pásů

Včera mi opadaly strupy na holeních, poslední vzpomínky na Noc tuleních pásů, tak jsem se rozhodla, že shrnu zážitky a dojmy a uskupím je do reportáže. Omlouvám se za jisté geografické nepřesnosti – mám problém boudy v Jánkách poznat ve dne, natož v noci.

Je pondělí večer, sedíme se Sáfou na koleji, brousím po netu a bez nějakých dalších záměrů informuju: „Hele, v sobotu je Noc tuleních pásů, lyže by nám pučili...“ „Tak jedem.“ chytla se okamžitě spolubydlící. Podmínila jsem náš zájezd pardubickým členem, zkontaktovala Pepu a vyrazili jsme.

Na kolonádě jsem v půjčovním stánku zabrala poslední skelety svý velikosti a zapůjčila lyže a pásy. Ještě projekce trati, nakombinovat vrstvy oblečení a nezbytnou kobercovkou olepit holeně, startovní číslo a čelovku k přilbě. Čtvrt hodiny před námi odstartovala A-kategorie. Lehce rozpačitě - z cvičného startu se stal start ostrý.

START! Dav se hrne od kolonády nahoru k lanovce. Z běhu přecházíme do rychlé chůze, všude lidi, lyže, třeskutý vedro. Sundávám rukavice, nasazuju lyže, zvedám patky, vyrážím a tu... najednou.. třímám v ruce hůlku poloviční velikosti. SAKRA! Nevadí, opravuju, sunu se dál a zas je mojí telehole půl. SAKRA SAKRA!! Ještě to za chůze tu a tam zkusím, pak boj vzdávám a tiše klejíc ťapu s poloholí. Kopec na Černou horu se zdá být nekonečný. Naštěstí padá milosrdná mlha, takže netušíme kolik nám zbývá. Jdeme dlouho. Pořád jdeme. Kopec nemá vrchol.

Kopec naštěstí vrchol měl, míjíme rozhlednu (nevyužíváme dárek pořadatelů, vstup na vyhlídku zdarma), prosvištíme kolem Černý boudy a na louce se mi přes mlhu ztrácej tyče, podle kterých máme jet. Raději zastavuju a čekám na závodníka za mnou, společně vytipujem správný směr a zase šusíme tmou ke Kolínské boudě. Nandáváme pásy, následuje lehké stoupání, znovu je sundáváme a opět svištíme tmou po zledovatělé cestě. Pluh jsem vyhodnotila za nejrychlejší a pro mě nejbezpečnější styl. Ale vypadá fakt otřesně, ještě že se závod jezdí v noci. Míjím blikačku, míjím mávajícího člověka.. SAKRA! Nevšimla jsem si odbočky na sjezdovku. Nevadí, nemotorně se probrodím hlubokým sněhem a pokračuju ve sjezdu.

V nejnižším bodě trati, na začátku stoupání Javořím dolem, nandávám pásy a vyrážím vstříc táhlému stoupání. SAKRA! Co to? Pás sklouznul po lyži, jako by tam nikdy žádný lepidlo nebylo. Znovu trpělivě nandávám a znovu se pás od lyže oddělí – naprosto pominul svůj účel krásně přilnout k lyži. Aha, někde se mi dostal na pás sníh. SAKRA!! Zkouším to znovu, přece nezůstanu tady dole. Bez lyží se mi nahoru jít opravdu nechce. A ještě jednou. Nic. SAKRA!!! Šoupe si to kolem mě závodník, podle čísla poznávám Áčkaře. Cosi utrousím o své bídné situaci, kolemšoupající se zastaví a vytahuje z batohu NÁHRADNÍ TULENÍ PÁS!! Omlouvá se, že je o něco kratší a dokonce mi ho nandává na lyži. Spása – honí se mi hlavou. Anděl. Záchrana. JUPÍÍÍÍ. Slibuji hory, doly a hlavně pivo v cíli a zachránce mizí ve tmě.

Pak už jen pozvolný dlouhý stoupání, který zase vůbec neutíká, ale je pořád příjemnější než počáteční sjezdovka. Nikoho nepotkávám, křeč ve stehnu a tvořící se puchýř se snažím přebít radostnou myšlenkou ze svého „nového“ pásu a přáním ať vydrží až nahoru.

U bufetu U Otíka sundáváme pásy a vydáváme se na poslední krasojízdu. Ačkoliv čelovka nestíhá osvítit všechny nástrahy noční namrzlé sjezdovky, je to úsek za odměnu. Za poslední svážnicí lyže sundáváme a dolů už s nima musíme utíkat. Není to moc příjemný, ruce od lyží mrznou, boty se smekaj a pod bundou se mi natřásaj tři tulení pásy, ale vidina cíle je už hodně silná. Přeběhnout silnici a zpátky na kolonádu. Cíl. Radost nevyslovitelná. Únava. Gulášek od pořadatelů. Vyhlášení. Domů. Spát.

Danuše