Krátká zpráva z daleké Sibiře

V touze rozšířit svou základnu povolili šéfové Štika & Drak eXtreme Teamu start za tento prestižní spolek i mně. Už jen týmová soupiska s tolika zvučnými jmény u mě vyvolala pocit, jaký zažívají vodonoši na Tour de France. No, posuďte sami: Pepíno a Aleš - dva HC závodníci a zakladatelé týmu, HoHo - nadupaná naděje podobných závodů, Káďa - dost dobrej bajker a Zdenátko, který dokáže na bajku překvapit. A to ani nemluvím o dalších elitních závodnících, kterými se útulný sál restaurace Jizerka v Nové Vsi u Bakova nad Jizerou jen hemžil. Těžko říct, jaká nebetyčná drzost mi dovolila přihlásit se na stejný závod … A abych se cítil tuplem blbě, hraje se mnou osud krutou hru a neomylně si při interním týmovém losování vytahuji první startovní pozici. Takže nejenom, že mě porazí, ale oni se ještě všichni musí přese mě přehnat.

Vše začíná rozpačitou přípravou, protože málokdo tuší, co může od tohoto zvláštního závodu očekávat. Před startem nás ještě pořadatelé stihnou ujistit, že na trati je pouze led a sníh a že závod není nahlášen ani povolen, takže kdyby něco, tak nic. Oblékám na sebe několik vrstev propocováků různých značek a tiše doufám, že to bude stačit. Ještě hodit na záda batůžek s více či méně potřebnými věcmi, jako např. tatranka, energy gel, pití, šustka, peníze atd. atd.

Minutu před startem dostávám mapu a místo, abych mapoval na jedničku, ujišťuju startéry, že pan č.38 (Pepíno) určitě přijde včas. Přišel. No a já odstartoval prostě tam co všichni. Hned po pár metrech zjišťuju, že to nebylo nejlepší, ale už se mi nechce vracet přes start a dělat ze sebe ještě většího blba. Ještě před jedničkou mě dojíždí Pepa a hned je mi jasné, že jeho tempo nebudu raději riskovat, protože bych rád dokončil. A tak se po dlouhém výšlapu na dvojku v duchu s Pepou loučím a doufám, že mě hnedka nedorazí další. Jenže to se jim jen tak povést nemůže, protože hned na trojku bloudím a přidávám si asi dva kilometry navíc. Což se ukáže jako dobrá taktika, protože mě míjí Honza (stejně by se mi ten syčák akorát smál). Za čtyřkou mě po další terénní vlnce dojíždí Aleš a machruje, jak mu to jede do kopce rychle, tak si v klidu myslím svoje. Ale když vidím, jak pořád brzdí, aby jel se mnou, vysílám ho dál, aby aspoň někdo bojoval za čest rodu. Naposledy ho ještě vidím, jak odjíždí ze šestky. Postup na sedmičku začíná moc hezkým, asi tři kilometry dlouhým a ve sněhu dost HC sjezdem (dosahovalo se zde až 60ti-kilometrových rychlostí!!!). Musím se přiznat, že jsem asi dvakrát přemýšlel, co si asi zlomím, jestli opravdu spadnu. Naštěstí jsem to celé v pohodě ustál a zúročil tak těch pár let, co se na tom kole už vozím. Zhruba v polovině trati (8. kontrola) jsem začal pociťovat tak trochu hlad, takže jsem nelenil a vytasil svůj energy gel. Malinko mě překvapilo, jak v té zimě ztuhnul a navíc teď vypadal jak vazelína. Ale strach z možného hlaďáku byl momentálně silnější než estetické cítění. A docela to bodlo … Na devítku byl asi šestikilometrový postup přes sibiřské pláně, kde občas nepříjemně zafoukalo. Na kontrole však čekal horkej čaj a tatranky, takže jsem rád narovnal záda a chvíli přešlapoval po vlastních. Už mi začínalo být dost divné, že mě zase nikdo z týmu nedojel, ale než jsem stačil dopít čaj, rozehnal mé obavy Káďa. Jenom jsme stihli prohodit pár vět, jako že se Káďa zdržel po pádu asi dvacet minut a že Zdenátko už podruhé nejtuje řetěz, a pak už jsem vyrazil dál s tím, že mě Káďa stejně za chvíli dožene. Za desítkou mě opravdu dojel, a protože nevypadal, že by se chtěl trhnout, vytvořili jsme tandem. A hned při postupu na dvanáctku měly dvě hlavy o čem přemýšlet. Ono totiž nebylo zrovna jednoduché správně rozeznat kvalifikaci cest, ale naštěstí jsme pokaždé zvolili tu správnou a hlubokými sněhovými kolejemi dorazili ke kontrole. Cestou na poslední, třináctou, kontrolu jsme míjeli asi padesát myslivců, tak jsem radši slušně pozdravil a doufal, že nedostanu broky. Ale na třináctce nás čekalo úplně jiné překvapení. Stáli zde Pepíno s Honzou?!? Nejdřív jsem myslel, že už dojeli a sem se přijeli jen podívat, jak ještě závodíme. Jaké však bylo mé překvapení, když jsem zjistil, že zabloudili a jsou na tom stejně jako my. Od kontroly se pokračovalo nepříjemným stoupáníčkem zasněženou úvozovou cestou, kde nám ujel Honza a odpadl Pepa. A tak jsem do cíle zase pokračovali s Káďou, který do toho ještě na silnici šlápnul a kus mi ujel. Honza ještě zvolil špatnou cestu do cíle, takže jsme tam dorazili spolu.

To, že těch padesát kiláků pojedu za tři hodiny, mě překvapilo. To, že porazím někoho z týmu, mě taky překvapilo. A to, že se mi to bude tak líbit, mě překvapilo asi ze všeho nejvíc. Prostě den plný překvapení. Jediné, co mě nepřekvapilo, byla horečka sobotní noci, která se musela z mého předchozího nachlazení zákonitě vyvinout …

Radek