Zatímco loni počasí a terén aspoň částečně odpovídalo názvu závodu, letos jsme okusili, jak asi bylo německým armádám, když se po kruté zimě těšily na oteplení, které se sice dostavilo, ale s ním i pověstné ruské všudypřítomné bláto...

V tradičním velmi příjemném sále restaurace V Nové Vsi jsme zabrali taktické místo hned u výčepu a začali se vítat se starými známými i novými neznámými. Já osobně jsem udělal i dobrý skutek, když jsem jakémusi dobrému muži (myslím, že přijel z Bášou (v žádném případě nezaměňovat s Bážou!!!...:-), což by znamenalo, že je z Prahy, takže tím ho to částečně omlouvá:-), poradil, že je zbytečné jít prstem po mapě podle textového popisu trati a zakreslovat kontroly, nýbrž že bude jednodušší si tyto kontroly obkreslit ze vzorových map rozvěšených po sále. Pobavil nás ještě Honzáno, kterého když se Báža ptal, kde jsou jacísi jeho kamarádi, doslova přetlumočil jejich telefonickou zprávu: "do píči, spadly nám kola na dálnici...".

Předstartovní přípravy tradičně uběhly velmi rychle, přestalo pršet, vysvitlo sluníčko, takže nic nebránilo tomu, abych se v 10:12h vydal na trať, která začínala časovkářsko-vrchařskou prémií SS-20. Prvních patnáct závodníků bralo prémiové minuty, ale o to jsem se ani nechtěl pokoušet a zbytečně se tak vyčerpávat hned na začátku. Po projetí několika prvních louží začal nějak přeskakovat řetěz na mém fungl novém kole, které jsem zde hodlal řádně závodně pokřtít. Začal jsem tedy za jízdy zkoumat, jestli skáče přehazovačka či přesmykač, což jsem sice úspěšně diagnostikoval, nicméně stejně úspěšně jsem přejel odbočku do lesa. Došlo mi to ale poměrně rychle, při otáčení jsem si lehnul do bláta a ještě jsem navedl na správnou trasu dva borce, kteří již také mířili na scestí. První část kopce jsem úspěšně vytlačil, pak jsem sice několikero lidí předjel, nicméně v součtu všech okolností jsem v této prémiové disciplíně obsadil krásné 99.místo, což je zajisté také velmi cenný úspěch. Bylo mi jasné, že Honza, který jel půl minuty přede mnou, je dávno v trapu, a stejně tak Aleš, který sice startoval za mnou, ale předjel mě, když jsem se někde mimo trasu válel po zemi. Pak už to bylo lepší, cestu přes Maníkovice mám najetou z Rulety, takže pokračuju bez problémů dál. Za trojkou musím dotahovat povolený kufr na botě, ale tím naštěstí mé technické problémy skončily. Zato při stoupání do Podolí na 4.kontrolu se dostavily výsledky několikatýdenního totálního nicnedělání, které bylo poněkud nerozvážně zakončeno minulý týden skialpovými závody. Zkrátka jsem zařadil převod „důchodce" a začal cítit, že v mých nohách se vytvářejí jakési betonové kvádry. Od silnice jsem přes louku klasicky tlačil a na křížku jsem hledal kontrolní nápis v úplně jiných místech, než se vyskytoval. Naštěstí byl někdo bystřejší a poradil mi. Při následném sjezdu samozřejmě míjím odbočku po zelené. Sice na mě asi 15 vracejících se lidí řve, že je to kus zpátky, ale já frajersky ještě dobu čumím do mapy, jestli to tak opravdu je. Zkrátka všichni jsou blbci, jenom já génius... Obracím to samozřejmě taky, půlku dobrodružného sjezdíku v sedle, ale podle toho potoka již sbíhám s kolem na rameni. Při stoupání z Mohelnice si připadám, jak kdybych jel na prázdných kolech, nějak mi to moc neodsejpá... Hlavně mě deptá představa druhé půlky tohoto postupu, kterou jsme jeli na Ruletě. Sice mírné, ale nekonečné stoupání. Naštěstí i to má konec, tentokráte dokonce na občerstvovací stanici, kde si s chutí pošmáknu na tatrance, ale rum do čaje zbaběle odmítám, to už by mě ty nohy asi ztěžkly definitivně. Následuje velmi pěkný sjezdík takovou širší škarpou plnou mokrého listí. Vědom si toho, že jsem lempl a neumím pořádně vystupovat z těch nových nášlapů (v týdnu jsem ve městě dvakrát spadnul...), absolvuju tento sjezd zčásti plochodrážním způsobem, tj. s jednou nohou na zemi. Aby toho nebylo málo, tak samozřejmě opět následuje stoupání. Přes tu louku k roubence ještě jedu, ale se začátkem lesa tradičně začínám používat kolo jako podpůrný prostředek. Bahýnko je místy slušné, ale něčím si to Rusko přeci připomenout musíme. Zažil to Napoleon, zažil to Hitler a teď taháme nánosy bahna na botách my. Musím ale přiznat, že některé pasáže v lese jsou fantastické. Hlavně ten úsek hustníkem za první chatou, kde i přes modrou oblohu a svítící slunce byla totální tma. Totální tmu, tentokráte s rudým nádechem, jsem taky začínal mít před očima, protože sklon svahu byl stále větší, až jsem kolo vedle sebe tlačil skoro na stojáka. Naštěstí se ukázal vršek se škodolibým fotografem a povzbuzující půvabnější polovinou legendární dvojice Bonnie a Clyde. (Pro některé natvrdlé, kteří by tápali, kdo že je tou půvabnější částí, tak jen upozornění, že Báža byl v tuto dobu daleko přede mnou...) Majda sice pokřikovala něco jako „Štika" a „Drak" a „extrémní sporty", ale já jsem argumentoval tím, že jsem kluk z Pardubic a takovýhle hnusný kopce u nás nemáme. Hlavně jsem byl ale moc rád, že jsem konečně na rovince a povolují mi napnutá lýtka.

Cpu do sebe karbošneka a kecám s Mildou, kterého jsme dojel. Pokračujeme spolu až na předposlední kontrolu. Ve sjezdu k ní míjíme tak 15 lidí, kteří tlačí kola zpět na silnici, jak bylo doporučeno v popisu tratě. Už předem jsem byl rozhodnutý krosit to od kontroly lesem přímo do kopce nahoru k vesnici Strážiště a pak na silnici. Zdůvodnění bylo jednoduché – je to sice lesem, ale po té cestě na druhou stranu bych to stejně taky tlačil, nehledě na to, že takhle jsem si ušetřil jeden kopec. Kecal bych, kdybych řekl, že jsem se toho nebál. Zkušenosti z loňska, kdy jsem si hrál na velkýho orienťáka a skončil jsem v řiti, mě varovaly, ale na druhou stranu, risk je zisk. Nakonec se to ukázalo, jako zásadní výhra, protože na doporučené trase zařádili lesáci a prý se tam nedalo jít ani s kolem na rameni. Ukecávám teda Mildu, že dáme zkratku. Jedem kousek po modré značce a pak kolmo do kopce. Občas se sice musím zastavit a vydýchat, ale vědomí, že tohle je poslední hnusný úsek nás žene kupředu a za chvíli jsme na kopci. Pak už je jen asfaltka a valíme z kopce. Milda nahoře trošku tuhne, takže zkouším „trhák", abych dohnal ty dvě minuty, o které mě dojel. Z kopce to jede pěkně, do kopce to vázne, ale naštěstí už to jsou jen mírné vlny. Poslední kontrolu, tedy č.p. na bílém domě čtu za jízdy a za chvíli už sjíždím do Kláštera. Samozřejmě jsem netrefil odbočku a tak končím až dole na STOPce. Pak už následuje opět známá cesta z Rulety, kterou jsme vždy drtili ve snaze stihnout časový limit. Ten dnes naštěstí žádný není, takže dojíždím na poslední zbytky svých sil. V jedem okamžik se mi z ničeho nic hrozně zvedá kufr, ale naštěstí jsem žaludku vsugeroval, že poblít se kilometr před cílem by byla dost ostuda. Takže po třech hodinách je to za mnou, Aleš se mi posmívá, jak to, že mě nikde nepotkal, ale mě už je všechno jedno, dávám si pivečko, česnečku, pivečko, pivečko, gulášek, pivečko, vodečku, pivečko a jedeme domů.

Koho by zajímala tak nepodstatná věc, jako jsou naše výsledky, tak tedy něco pro ně. HoHo tradičně skvěle 11. místo, Aleš též výborné 16. flek. Má tragická maličkost 45., a toho Mildu jsem o 22 vteřin nestihl... Ale zatímco loni jsem byl vytočenej, že jsem si to podělal vlastní blbostí, letos jsem byl v pohodě a usměvavý, prostě jel jsem jak to šlo, na víc prostě nebylo.

Putovní cena pro vítěze

Tádydádydá, a to je konec, přátelé. Tradičně skvěle uspořádaná akce, pěkné počasí, fajn lidi, pohoda. Nic víc si přeci ani nejde přát. Takže, Bakováci, díky a těšíme se na 18.června.

Pepa

Omlouváme se tímto Bážovi za politovánihodnou záměnu (viz upozornění na začátku reportáže), ke které dochází maximálně 1x za 10 let...:-)

Aleš